Operace Peregrine Falcon
Základna Šajkovac den před zahájením operace „Sokol Stěhovavý“ (Peregrine Falcon). Na odpolední poradě si velení české mechanizované roty upřesňuje poslední detaily. Několika týdenní plánování této „Cross Boundary Operation“ je ukončeno.
Jedná se o standardní operaci KFOR, při které jedna jednotka „překročí“ hranice svého prostoru odpovědnosti a působí ve vyčleněném sektoru, tzv. boxu, jiného kontingentu.
Hodinu po půlnoci vyráží ze základny Šajkovac kolona vozidel na sto dvacet kilometrů dlouhý přesun do vyčleněného boxu ve francouzském prostoru odpovědnosti. Pro ostatní vojáky ráno přilétají francouzské vrtulníky Puma a Super Puma. Po rychlém nasednutí se odlepujeme od země a míříme do nejsevernějšího výběžku Kosova. Cestou sledujeme jak se hory postupně zvedají. „To je v pohodě, budeme chodit jenom po vrstevnicích,“ dělá si legraci jeden z vojáků. Po necelé půlhodině letu přistáváme na náhorní plošině. Vojáci rychle vyskakují a ihned zaujímají kruhovou obranu. Vrtulník odlétá. Za ním přistává druhý. Jsme kompletní.
Velitel čety svolává vojáky k sobě. Nejprve musíme zjistit přesné místo, kde se vlastně nacházíme. Pomocí GPS a mapy zjišťujeme, že jsme byli vysazeni téměř o kilometr dál než bylo plánováno. Jsme v nadmořské výšce 1300 metrů nad mořem. Okolo nás jsou jen hory. Nejvyšší vrcholky převyšují dva tisíce metrů. „Let vrtulníkem byl posledním příjemným zážitkem, co jsme dnes měli,“ žertuje velitel čety poručík Petr Studnička. Velitelům družstev určuje jejich prostory odpovědnosti. Naším úkolem je monitorovat situaci podél administrativní hranice se Srbskem a Černou Horou. Zaměřujeme se především na pohyb osob, vozidel a ilegální překračování hranice. Budeme se držet pouze na kosovské straně. Hranici nesmíme v žádném případě překročit.
Po posledních úpravách před pochodem vyrážíme. Každýsis sebou v batohu nese potraviny, oblečení na dvacet čtyři hodin a věci na přespání. K tomu zbraň s municí, balistickou ochrannou vestu, přilbu a další nezbytný vojenský materiál. Zpočátku to jde lehce. Postupně stoupáme vzhůru, do nedalekého sedla. Přes dvacet kilogramů, které neseme na zádech je cítit v každém kroku. Musíme si dávat velký pozor kam šlapeme. Jdeme pro nás neznámým a neprověřeným terénem. Zasněžené vrcholy se přibližují jen pomalu. Když se dostaneme na hřeben jsme pěkně zpocení. Opět přichází na řadu mapa a GPS. Nejpohodlnější by to bylo přes Srbsko, ale tudy cesta pro nás nevede. Nezbývá než sejít do údolí a pak zase do kopce. Na konci namáhavé cesty velitel vybral na hřebeni místo, kde budeme bivakovat. Máme odsud dobrý výhled na srbskou i kosovskou stranu a přitom jsme chráněni lesem a kamennou zídkou. Pozorujeme usedlosti, které jsou rozeseté po okolí. Na jedné ze stráni vidíme kouř. „To jenom místní vypalují starou trávu,“ hlásí hlídkující voják, který sleduje okolí dalekohledem. Mezitím jsme sipřipravili z poncha improvizované přístřešky. V noci se po hodině střídáme v hlídkování. Noc byla klidná.
Ráno jsme vyrazili opět do hor. Čekal nás několika kilometrový pochod do místa našeho plánovaného setkání s vozidly, ve kterých nám přivezli jídlo a vodu na další dva dny. Řidiči mezitím z přistavené cisterny dotankovali. „Nejlepší jistota je plná nádrž,“ usmívá se jeden z řidičů. Pak jsme nasedli do aut a vyrazili do nového prostoru. Musíme sjet až do údolí k řece Ibar. Za obcí Leposavič odbočujeme zase do hor. Asfaltová silnice brzy končí. Pokračujeme po šotolinové cestě, která je čím dál tím horší. Nejsou tu žádné směrové ukazatele, jedeme jen podle mapy a GPS. Konečně přijíždíme na české velitelské stanoviště.
Velitel roty uděluje rozkazy k další fázi operace. Naše četa dostala stejný úkol jako včera, jen v jiném prostoru. Navíc máme ještě prozkoumat bývalé doly poblíž provincionální hranice. Nasedáme do aut a vyrážíme. Mýlili jsme se, když jsme si mysleli, že už máme nejhorší část cesty za sebou. Místy by se nám hodil spíše traktor než terénní Land Rover a UAZ. Řidiči za volantem na úzkých cestách doslova kouzli. Vysoko v horách jsme se museli lopatami doslova „prokousat“ sněhem. Jindy zase odklízet z cesty zával kamenů, které se utrhly ze svahu nad námi. Konečně jsme v podvečer dorazili k cíli a rozložili bivak, tentokrát ve výšce 1500 metrů nad mořem.
Jaké bylo ranní překvapení jednoho z vojáků, když ve spacáku našel asi centimetr a půl dlouhého škorpióna. I když se jednalo o druh, který není jedovatý, neměl z toho dobrý pocit. Po snídani jsme prozkoumali nedaleký lom. Nalezli jsme zatopenou štolu, zbytky kolejnic a pražců. Prázdná krabička od cigaret však prozrazovala, že zde nedávno někdo byl. V širokém okolí přitom nejsou žádná obydlí. Potom jsme pokračovali v pěší patrole, při které jsme vyšplhali až do výšky 1630 metrů nad mořem. Místo setkání celé čety bylo na okraji obce Sočanica. Potom se v koloně přesunula zpátky na základnu Šajkovac, kam v průběhu dne dorazily i ostatní jednotky.
Operace Peregrine Falcon byla pro nás náročnou zkouškou, ve které jsme obstali. Prověřila naši mobilitu a schopnost efektivního nasazení v jiných prostorech odpovědnosti pod velením sousedních mnohonárodních úkolových uskupení. Vyzkoušeli jsme si také orientaci v neznámém horském terénu.
