Velikonoce
Na Velký pátek 14. dubna měli poprvé i ti méně věřící důvod navštívit kapli na základně Camp Ville a zúčastnit se tak mnohonárodní Velikonoční mše. Mše se konala odpoledne ve třináct hodin a byla vedená v angličtině, češtině a finštině.
Během mše se střídali při čtení náš kaplan poručík Petr Němec, který je také kaplanem celého uskupení Střed, s kaplanem finského kontingentu Jaanim Vilkkilou. Ač všichni jsme tu dost pracovně vytížení, každý z nás si uvědomoval jaksi slavnostně příchod Velikonočních svátků. S pozváním na mši od našeho kaplana v emailové poště se prostě nedalo nepřijít, nebo se alespoň zamyslet, co to Velikonoce vlastně jsou.
Prý je to také památka na pohanské oslavy konce zimy a začátku nového života. O Velikonocích se prý vyháněli zlí duchové, spojení se zimou a rodiny se oběťmi dožadovaly přízně božstev, která jim měla zajistit dobrý, úrodný a bezpečný rok. Zimu už máme skutečně za sebou. Je tedy co slavit. A jaké je třeba skládat oběti, aby ten letošní rok byl lepší a úrodnější než ten předcházející? Určitě my všichni co jsme tady i ti, co na nás doma čekají, svoji skromnou oběť na oltář zdejších lepších zítřků dáváme. Může vzniknout otázka, proč je dáváme na cizí oltář, když právě teď u nás doma, po povodních, by byla přízeň osudu tak vítaná. Pravdou totiž je, že i Kosovo je součástí našeho společenství a našeho zájmu. Uvědomme si, že jen hodinu a půl cesty letadlem od nás je země, kde v zoufalých podmínkách žijí lidé, kteří neví co bude zítra, natož příští rok.
Naše vojensky skromná Velikonoční mše nebyla jen o poslouchání chlácholivých slov kaplanů a zpěvu písní, bylo to příjemné připomenutí toho, kdo jsme a co děláme. Proto „volejme a dotazujme se, jak se obrátit, jak změnit to, co je pokřivené, jak proměnit sami sebe, abychom s hrdostí řekli světu a svým potomkům, že jsme Češi a že naše výjimečnost je opravdová,“ říká ve své pozvánce na velikonoční mši poručík Petr Němec.
