26. června - 2. července 2006
Je pondělí ráno. Jako každý týden jsme se všichni sešli na ranním brífinku, abychom si vyslechli novinky a instrukce pro tento týden. Sedíme jeden vedle druhého a je na nás vidět, že každý jsme pohroužen do svých myšlenek a že nám dělá problémy se soustředit na své okolí a na to, co se je před námi na monitoru.
Jeden druhého se ptáme kdy pojede domů a stejně tak se ptají i naši zahraniční kolegové. Snad se chtějí rozloučit. Nebo že by se už těšili na našeho nového nástupce? Ptají se ale se zájmem, tak snad se chtějí opravdu v dobrém rozloučit, přemýšlíme. Všichni jsme tišší než obvykle. Snad proto, že je na nás už patrná únava. Už i v pondělí ráno. Máme tolik práce jako nikdy předtím. Nejen že operačně stále pracujeme dál, ale také připravujeme půdu pro nově příchozí kontingent. Balíme a také bilancujeme. Co nám tahle mise vlastně dala?
Jako pozitivum jistě budeme brát náš psychický i fyzický růst za těch šest měsíců. Že se to zdá jako nemožné, se zde psychicky rozvíjet? Vždyť se na úvod mise objevilo v novinách, že tu žijeme jako zvířátka v plechových krabicích! Kdepak. Typicky konzumní a zpohodlnělý život s televizí a pohovkou jsme nechali doma. Zde jsme měli možnost tyto rodinné selanky nahradit například rozhovorem se zajímavými lidmi, se kterými bychom se nikdy jinak nemohli setkat. V dnešní době, kdy jsme zahlcováni informacemi všeho druhu, jsme se zde museli naučit informace hledat a zamýšlet se nad jejich výběrem. Těch, které jsou pro nás opravdu důležité.
Náš životní standard, na který si často stěžujeme, byl zde postaven přímo do kontrastu se strádáním lidí, kvůli kterým tady jsme. Bije přímo do očí každého, kdo to chce vidět. Snad jsme se naučili si vážit toho, co máme. Nebrat to za automatické a hýčkat si vše, co je naše. Mnozí z nás zde zjistili také něco nového sami o sobě. Někdo, kdo byl vždy okolím považován spíše za introverta a osobu nespolečenskou, byl donucen se smířit s přítomností spolubydlícího na „svém korimeku“ a se společenskou místností plnou kolegů, kteří se zrovna chtějí dívat na úplně jiný program v televizi než on. Umění tolerance a získání si vlastního prostoru, tak jako jej věnovat někomu jinému, je dost náročné a vyžaduje určitou dávku sebezapření.
Tím negativem je naše vytržení z prostředí nám blízkého, odloučení od rodin a osobních přátel a násilné vhození do nového, méně pohodlného života. Dále třeba známá „ponorková nemoc“, ale i s tou jsme dokázali bojovat. Vyrovnali jsme se s tím, že soukromí zde téměř neexistuje. Pochopili jsme, že tu nejsme každý sám. Že tam kde začíná naše svoboda, končí svoboda někoho jiného a naopak. Pokud bychom se s tím nenaučili žít, nastal by jakýsi „vězeňský komplex“, kdy už se všichni navzájem dobře známe a začali bychom toho vůči sobě zneužívat. Místo toho jsme se naučili spolu žít.
Různí lidé, charaktery, intelekty a osobnosti. Naučili jsme si pomáhat si navzájem a jeden na druhého spoléhat a oprášili jsme tak význam strarého „vojenského přátelství“, které známe z vyprávění našich dědů a které je mnohdy na celý život. Naše práce je někdy nepříjemná, nepohodlná, nebezpečná, smutná, a někdy i hnusná, ale prospěšná. Ranní briefing končí, je čas skončit rozjímání a rovnou po hlavě skočit do nového týdne a do té práce, kterou někdy milujeme a jindy jen těžko snášíme.
por. Magdalena Dvořáková
