3. - 9. července 2006
Tak a je to tady! Kontejnerování, předávání funkcí, materiálu, poslední balení a loučení. První odlet domů do České republiky byl v neděli. Naoplátku jsme z domoviny přivítali na letišti v Prištině 86 příslušníků devátého kontingentu. Na letišti se „staří“ s „novými“ pouze pozdravili na dálku mávnutím a pokřikem. Nebyl čas ani si říci nějaké dojmy. Ale tak to bývá. Přesto někteří se neubránili zvlhlým očím při odjezdu ze základen. Přeci jen jsme si na sebe zvykli za toho půl roku.
Asi všechny nás pobavilo vidět nově příchozí „peacekeepery“, kteří s výrazem údivu s námi šli na svoji první snídani a první ranní poradu. Připomnělo nám to všem leden, kdy jsme sem přijeli my. Dotčeně jsme tehdy sledovali pobavené pohledy těch „starých“ ze sedmého kontingentu, při našem bloudění po základně. Teď nám to příjde naprosto nemožné se tu ztratit. Známe tu už každý kámen a kout.
Je pro nás nepříjemné, že jsou zde stále naše operační úkoly a s nimi spjaté povinnosti, které za nás nikdo neudělá. V tom shonu okolo příprav předání velení a operačního úkolu a i našeho odjezdu je těžké se na ně ještě plně koncentrovat. Ale nikdo nám neposkytne úlevy na to, že se těšíme domů a tak se jede dál.
Vzbudil se v nás pocit nedodělané práce a potřeba, aby za námi něco zůstalo. To aby jsme si nikdy nemohli říct, že jsme zde strávili zbytečně šest měsíců odloučeni od rodin. Aby naši nástupci mohli plynule pokračovat tam, kde my jsme skončili.
O jednom jsme se však přesvědčeni, že naše přítomnost zde není zbytečná.
por. Magdalena Dvořáková
