Pietní akt u Pomníku československých legionářů
Pietním aktem na pražském náměstí Pod Emauzy si v neděli 28. října 2007, za účasti nejvyšších státních představitelů připomněli jeho účastníci, vyhlášení československé samostatnosti před 89 roky.
Položením věnců k Pomníku československých legionářů uctili památku bojovníků za samostatnost Československa prezident republiky Václav Klaus, předsedové obou komor Parlamentu ČR Přemysl Sobotka a Miloslav Vlček, předseda vlády Mirek Topolánek a další představitelé státu a veřejného života.
Ministryně obrany Vlasta Parkanová položila k pomníku věnec společně s náčelníkem Generálního štábu AČR generálporučíkem Vlastimilem Pickem.
Historie pomníku
Pomník Josefa Mařatky "Praha svým vítězným synům" je nejznámějším pomníkem s legionářskou tematikou. Pod Emauzy byl odhalen 28. října 1932.
Střed pomníku tvoří asi šestnáct metrů vysoký žulový obelisk, kolem něhož jsou rozestaveny postavy legionářů v různých bojových pozicích - čtyř francouzských, dvou ruských a jednoho italského legionáře. Jeden se chystá k výpadu, druhý vrhá granát, další troubí k útoku. V centru stojí francouzský legionář s praporem, který věnčí prostá žena z lidu. Na pomníku zaujme nejen jeho ideová koncepce, ale také přesnost, s jakou Mařatka zachytil všechny podrobnosti výzbroje a výstroje.
Pomník byl zničen za německé okupace. Po roce 1989 bylo rozhodnuto jej obnovit a byl slavnostně odhalen 28. října 1998.
Historie československých legií
Světová válka postavila českou a slovenskou společnost do nové historické situace. V české politice dlouho převažovalo vyčkávání a zachovávání loajality vůči monarchii. Protirakouské názory otevřeně proklamovaly pouze jednotlivci.
V prosinci 1914 odešel do exilu s ideou vzniku samostatného českého, respektive československého státu filosof a politik profesor T. G. Masaryk, který se v následujícím roce ujal vedení zahraniční odbojové akce. Opíral se přitom o okruh svých nejbližších spolupracovníků, především E. Beneše a M. R. Štefánika. Jedním z hlavních úkolů zůstávalo vybudování autonomní národní armády, jejíž vojáci - čeští a slovenští dobrovolníci - by se zapojili do boje po boku dohodových mocností.
První takové vojenské jednotky vznikly bezprostředně po vypuknutí války. U jejich zrodu stáli čeští a slovenští krajané ve Francii a v Rusku. Již v srpnu 1914 vytvořilo na tři sta dobrovolníků Rotu Nazdar jako součást francouzské cizinecké legie. Po těžkém boji 9. května 1915 u Arrasu přestala rota v důsledku těžkých ztrát existovat a její zbylí vojáci byli zařazeni do různých jednotek, v jejichž sestavě bojovali až do jara 1918. Celkem v rámci francouzské cizinecké legie sloužilo během války asi šest set československých dobrovolníků, z nichž třetina padla.
Takřka v téže době - v srpnu 1914 - vznikla v Rusku vojenská formace pod ruským velením - Česká družina složená z českých krajanů. Dobrovolníci (souhrnné označení legionáři se vžilo až po válce) byli určeni především k průzkumu v týlu protivníka. Po doplnění z řad volyňských Čechů a českých (a slovenských) zajatců z rakousko-uherské armády byla Česká družina rozšířena v lednu 1916 na Československý střelecký pluk.
V létě 1914 se oddíl Čechů, krajanů z Bělehradu, zúčastnil tvrdých bojů s postupujícím rakousko-uherským vojskem. Od počátku roku 1916 vznikala I. srbská dobrovolnická divize v ruské Oděse, do níž se přihlásilo na šest set Čechů, mezi nimi i řada důstojníků. V srpnu a září 1916 se zúčastnili krvavých bojů proti bulharské armádě na frontě v Dobrudži. Někteří z nich bojovali od sklonku roku 1916 také na soluňské frontě v Řecku. Většina z více než tisíce československých dobrovolníků v srbských jednotkách poté odešla k formujícím se československým jednotkám v Rusku, část do Francie, kde v průběhu let 1917 a 1918 vznikaly nové jednotky.
V letech 1915 - 1916 již bylo zřejmé, že válka potrvá dlouho, a stejně zdlouhavá a nesnadná měla být i cesta československého odboje k vytvoření vlastního národního vojska. Rozhodující okamžik pro perspektivy národního vojska přešel počátkem července roku 1917, po vítězném útoku dobrovolníků čerstvě zformované Československé střelecké brigády u ukrajinského Zborova. Nečekaně úspěšná vojenská operace, kterou fakticky připravili a provedli pouze českoslovenští velitelé, zásadně změnila postoj ruského vrchního velení k utváření nových československých jednotek. Brigáda byla doplněna na divizi a přílivem nových dobrovolníků ze zajateckých táborů mohl téměř vzápětí vzniknout další svazek, z obou byl pak vytvořen armádní sbor čítající takřka čtyřicet tisíc mužů.
Část měla odjet na západní frontu, kde zástupci odboje jednali o uznání autonomie československé armády. Uskutečnění těchto záměrů se po bolševické revoluci a uzavření příměří mezi Ruskem a centrálními mocnostmi krajně zkomplikovalo. V březnu 1918 svedly jednotky československého sboru sérii obranných bojů u Bachmače na Ukrajině, které jim umožnily organizovaný ústup před pronikající německou armádou a přesun transsibiřskou železniční magistrálou přes celé území Ruska do vzdáleného Vladivostoku. Odtud měly lodní cestou pokračovat na západní frontu. Na sovětský pokus o zastavení a odzbrojení transportů odpověděli legionáři ozbrojenou silou.
Začala tak sibiřská anabáze. Armáda státu, který ještě neexistoval, ovládla během několika týdnů obrovská území dosahující rozlohy celé Evropy a v řadě mimořádně úspěšných vojenských operací je načas zbavila sovětské moci, což mělo za následek obrovský nárůst prestiže československého zahraničního odboje.
Rok 1918 přinesl vznik československých vojenských jednotek také v Itálii, jejichž formování ovlivnil, mimo jiné, malý počet krajanů a počáteční neutralita Itálie. V lednu 1917 vznikl Československý dobrovolnický sbor, který navázal spolupráci s Československou národní radou. Po drtivé porážce Itálie u Caporetta změnili Italové na podzim 1917 svůj postoj. Vedle zřízení československých pracovních praporů začaly při štábech italských armád působit československé výzvědné oddíly, později reorganizované na výzvědné roty. V dubnu 1918 byla mezi Československou národní radou a italskou vládou uzavřena smlouva umožňující budování pravidelných československých vojenských jednotek. Bezprostředně poté tak mohla vzniknou Československá divize o dvou střeleckých brigádách (více než čtrnáct tisíc mužů), jejíž některé jednotky byly poprvé nasazeny v červnu roku 1918 na Piavě, především však v horských oblastech v Alpách. Na konci války se československé legie rozrostly na armádní sbor o dvaceti tisících mužích zahrnující šest střeleckých pluků, dělostřelectvo a další formace.
Po návratu vojáků československých legií do svobodné vlasti, za jejíž svobodu zaplatili vysokou daň (z celkem sto tisíce mužů pět tisíc padlo), se legionáři, kteří tvořili jádro nové československé armády, zúčastnili bojů o Těšínsko a na Slovensku. Tyto boje přinesly další ztráty - u některých jednotek legií dokonce vyšší než v zákopech první světové války.
Autor: PhDr. Jaroslav Láník, CSc., Vojenský historický ústav Praha