Kateřina na startu

Nepsané pravidlo, že pilotem vojenského letadla bývá muž, může vzít za své i v zemi české. Tuto výsadu se rozhodla „zmařit“ Kateřina Hlavsová, která prozatím splnila náročné zkoušky v jednotlivých oblastech přijímacího řízení, včetně podrobného lékařského vyšetření v Ústavu leteckého zdravotnictví. Jinými slovy, nic nebrání tomu, aby tato devatenáctiletá blondýnka nastoupila od 1. srpna na tříměsíční náhradní vojenskou službu a poté se vydala na dráhu vojenského pilota.

Podruhé v historii měly zástupkyně něžného pohlaví otevřeny dveře i na prestižní studijní obor - pilot vojenského letadla, který nabízí Fakulta letectva a protivzdušné obrany Vojenské akademie Brno. Letos si podalo přihlášku deset adeptek, přičemž k přijímacímu řízení se jich dostavilo šest.

Prvním zlomovým okamžikem v životě Kateřiny Hlavsové byl přestup na sportovní gymnázium. To jí bylo třináct roků a za sebou měla sedm tříd základní školy.

„Sport jsem provozovala od dětství. Především sjezdové lyžování a plavání,“ vzpomíná Katka a pokračuje: „Navíc v té době jsem začínala závodně hrát lední hokej za ženský hokejový tým Pardubice. Když přišla nabídka na sportovní gymnázium, vůbec jsem neváhala.“

Trochu netradiční ženský sport evokuje otázky: Skutečně šlo o lední hokej? Měly jste výstroj, hokejky a jezdily jste na bruslích po ledě?

„Samozřejmě, že ano,“ směje se Katka. „Dokonce jsme hrály první ligu. Třikrát týdně se trénovalo. Dopoledne všeobecná sportovní příprava, odpoledne zimní stadion,“ dodává pardubické levé křídlo. Slečna Hlavsová však po čtyřech letech otočila. Dospěla k názoru, že ledním hokejem, respektive sportem jako takovým, se do konce života živit nebude. Záhy do děje vstoupil druhý osudový prvek - Letecká společnost na Vysočině. „S nabídkou létání v právě zakládané letecké společnosti přišel kamarád. Zda bych to nechtěla u nich zkusit. S radostí jsem přijala, a tak jsem se ocitla na letišti v Podhořanech,“ říká Kateřina. „Na úvod mě svezli větroněm L-13 Blaník. Každému bych ten pocit přála zažít. Plachtíte si vzduchem, cítíte každý poryv větru, jste ponořeni do úplného ticha. A ten výhled z kabiny. Neskutečný zážitek. Věděla jsem, že u toho zůstanu navždy. Zkrátka létání a nic jiného,“ konstatuje rezolutně.

Katka se začala prokousávat „plachtařinou“. Teorie, výcvik podle osnov, vývozní lety s instruktorem. Před třemi měsíci zvládla přezkoušení na sólový let s blaníkem. Ještě musí absolvovat povinný, minimálně padesátikilometrový přelet a to „horší“ bude mít za sebou. Á propos, do zápisníku letů připsala pětadvacátou hodinu strávenou ve vzduchu. Dva roky před finišem na sportovním gymnáziu si Kateřina dobrovolně odpískala konec. Přestoupila na jiné gymnázium, kde preferují matematiku a fyziku. „Říkala jsem si, že když přestoupím na tuto školu, budu mít přece jen větší šanci uspět u přijímacích zkoušek na vojenské akademii,“ zdůvodňuje svoje rozhodnutí.

V únoru ji čekalo vyšetření v Ústřední vojenské nemocnici. Závěr komise: schopna. V květnu Ústav leteckého zdravotnictví. Závěr komise: schopna. Dne 5. června absolvovala přijímací řízení uchazečů ke studiu na vojenské akademii. Z fyziky, matematiky, angličtiny a tělesné zdatnosti. I v tomto případě byla úspěšná. Netrpělivě očekávaný dopis z Brna přišel ve středu 19. června. Bylo v něm kladné rozhodnutí:

„Oznamuji Vám, že jste splnila podmínky pro přijetí ke studiu schválené akademickým senátem fakulty letectva a protivzdušné obrany. Na základě návrhu přijímací komise Vás podmínečně přijímám k čtyřletému bakalářskému studiu ve studijním programu: letecká a raketová technika, studijním oboru: pilot vojenského letadla dnem 1. 11. 2002. Podmínečnost přijetí Vám bude zrušena po dodání lékařského vysvědčení.“

„Měla jsem z toho ohromnou radost,“ dodává Kateřina. „Splnila jsem si svůj sen. Táta řekl, že mi to závidí a kdyby byl mladší, zkusil by to také. Máma si nedovede představit, že bych měla jednou řídit vojenské letadlo, ale stejně vím, že mně to moc přejí a budou mi držet palce, abych uspěla. A kamarádi? Ti vůbec nevěřili, že se jako holka na tento studijní obor dostanu.“

Optimismus Katky zcela jistě narazí, a to především v počátečních fázích, na nejedno úskalí. Vždyť letecký život, to není jenom pozlátko.

„Vím, kam míříte, ale to mě neodrazuje. Jsem ochotna podstoupit i těžké okamžiky, abych uspěla a dostala se za knipl. V tomto jsem si jistá a věřím, že to zvládnu,“ konstatuje Kateřina Hlavsová na závěr.