Transformační řeka

Generálmajor Jaroslav Hudec se narodil 20. ledna 1949 v obci Rozstání. Vojenskou kariéru zahájil jako řídící letového provozu bombardovacího pluku. Postupně prošel štábními funkcemi na různých stupních vzdušných sil a protivzdušné obrany. V letech 1995 až 1996 absolvoval Air War College v USA. Následující tři roky pracoval jako vrchní ředitel sekce obranného plánování MO ČR. Od roku 1999 působí jako stálý představitel České republiky při NATO v Bruselu.

* * * * * * * * * * *

Váš pobyt v Bruselu se pomalu chýlí ke konci. Jak moc ty tři roky strávené v centrále NATO změnily generála Hudce?

Především jsem se zklidnil. Ty tři roky zde byly poněkud jiného charakteru, než na co jsem byl zvyklý. Práce v centrále má jiný rytmus. Rozhodně není tak stresová, jako v těch rozhodujících funkcích v naší armádě. Dále jsem se změnil v tom, že již nejsem pouze voják, ale tak trochu i diplomat. Naše práce zde nemůže být tak přímočará, mnohá vyjednávání mají zákulisní charakter.

Zmínil jste, že práce zde není přece jen tak stresová, vztahy mezi lidmi, mezi jednotlivými funkcionáři jsou přece jen jiné než v AČR. Myslíte si, že tuto atmosféru bude možné postupně společně se získanými zkušenostmi přenášet do naší armády?

Jsem o tom přesvědčen. První kroky v tomto směru se již v armádě dějí. Bude to ale běh na dlouhou trať. O důležitých změnách totiž není možné rozhodovat v průběhů dnů či týdnů, jak tomu bylo v minulosti mnohdy u nás. Zásadnější věci je třeba řešit s určitou perspektivou. Především v tom spočívá moje představa o změnách v naší armádě.

Mohou vznikat v bruselské centrále určitá pracovní přátelství, ovlivnil vás výrazně některý z vašich zahraničních kolegů?

Když jsem před třemi roky zahájil práci v Bruselu a byl jsem ve vojenském výboru tzv. nové dítě, velice mne překvapilo, že není rozdílu mezi tím, kdo je tady tři roky, a tím, kdo právě nastoupil. Svou práci jsem zahájil rozhovory se zkušenějšími kolegy, kterých jsem se ptal, co je nezbytné, abych jako začátečník ze všeho nejdříve udělal. Kolegové byli touto otázkou zaskočeni, říkali: jsi úplně stejný jako my. Je tady jedna, řekl bych, vojenská rodina. Nikdy se mi nestalo, když jsem někoho o něco požádal, že by mi nevyšel vstříc. Kolektiv je zde velice pevný a soudržný.

Jak moc změnila charakter práce v centrále událost, ke které došlo v USA 11. září loňského roku?

Nejde jen o 11. září. Také v době letecké kampaně nad Kosovem byla naše práce velice hektická. To bylo ale dáno náročností operace. Pokud jsem hovořil o tom, že zdejší práce není stresová, měl jsem na mysli především výraznou plánovitost alianční činnosti. Práce v Bruselu má cyklický charakter jakéhosi školního roku. Začíná v září a plánuje se na celý rok. Agenda se tedy připravuje s předstihem, počítá s určitým vývojem. Není to tedy tak, že dáme něco na stůl a musíme okamžitě řešit problém. V české armádě se naopak většina práce věnuje okamžitému řešení úkolů a jen malá část řešení dlouhodobých zadání.

Teroristický útok na budovy v USA má přece vliv i na charakter NATO.

Ano, jedenácté září samozřejmě změnilo tvář Aliance. Připravovaný pražský summit bude podle mého názoru zlomovým jednáním od ukončení studené války. V současné době se zejména v politické části NATO pracuje na tom, jak by měla Aliance vypadat po pražském summitu. Jde především o to, aby jednotlivé členské země, včetně České republiky, dávaly více peněz na svou obranu a aby změnily charakter svých armád. Je potřeba změnit málo operativní síly ve vysoce mobilní, které budou schopny zasáhnout kdekoliv. Určující bude globální možnost nasazení. Do popředí se rovněž dostávají otázky specializace jednotlivých zemí a společného financování. V silách mnohých evropských zemí, zejména těch menších, není možnost financovat vše.

Ze zkušenosti s vývojem letounu Eurofighter ale víme, že společné financování projektů v Evropě je velice zdlouhavé a složité.

Je to složité, a právě proto Evropa zaostala za Amerikou. Pokud se však Evropě urychleně nepodaří na tuto otázku najít účinný recept, nemá nejmenší šanci zamezit prohlubování tohoto rozdílu.

U nás se často hovoří o tom, že NATO hodnotí naši armádu velice kriticky. Setkáváte se s takto kritickým přístupem i zde v Bruselu?

Pokud čtu domácí tisk, mám mnohdy pocit, že se některá slova vytrhávají z kontextu a používají účelově bez toho, že by odpovídaly realitě. Osobně jsem se zmíněných jednání účastnil a podobný pocit jsem z nich v žádném případě neměl. Když za poslední dva roky porovnáte počet splněných a odmítnutých cílů, jsme na tom řádově dvakrát lépe než v předchozím období. To, že existují některé dílčí připomínky k České republice, je zcela normální. Podobné připomínky jsou i k jiným zemím. U nás se často berou v úvahu pouze ty názory, které zrovna někomu vyhovují.

Jste zkušený vojenský plánovač. Když jste se dozvěděl o procesu profesionalizace AČR, nemrzelo vás, že nejste v České republice a že se nemůžete na této reformě podílet?

Říká se, že nikdo nevstoupí dvakrát do jedné řeky. Protože jsem se podílel na dvou reformách, lépe řečeno na dvou koncepcích reforem, možná bych se dopouštěl stejných chyb jako předtím. Svou osobní chybu bych viděl v tom, že jsme nedokázali přesvědčit předchozí management o nezbytnosti těch kroků, jejichž realizace se nyní připravuje. Lidem, kteří se nyní podílejí na reformě, hrozně moc fandím. Mám radost z toho, kam až celá záležitost pokročila. Na druhou stranu si uvědomuji, že ten nejhorší a nejbolestivější proces, tedy implementace, armádu teprve čeká. Lidem, podílejícím se na reformě, závidím především to, že měli štěstí a mohli pracovat pod ministrem, který celý tento proces přijal za svůj. My jsme podobnou podporu neměli. Pokud jsme při předchozím reformách narazili na určitý problém, bylo nám řečeno, že se musíme domluvit. Na této úrovni je to ale o rozhodování, a ne o domlouvání.

Cítíte, že právě tyto neúspěšné organizační změny přispěly k tomu, že slovo reforma u nás získalo poněkud hanlivý přívlastek?

Osobně jsem přesvědčen, že tato reforma bude konečně důsledně realizována. Pokud by nebyla, nedovedu si představit, co by to znamenalo především pro ty tahouny, kteří v reformu věří. Nedovedu si ani představit, jaká by byla v takovém případě tvář naší armády v Bruselu. Připravovaná reforma je zde totiž velice oceňována.

Nebylo možné otevřít otázku profesionalizace naší armády již v době, kdy jste dělal vrchního ředitele sekce obranného plánování?

V té době to byla ryze politická otázka. Téma profesionalizace se objevovalo jen v určitých náznacích. Žádná ze stran nebyla schopna položit tento problém na stůl jako problematiku, kterou bychom se měli zabývat. Jednalo se o důsledek přirozeného vývoje v České republice. V té době byla totiž vojenská základní služba chápána jako významný prvek civilní kontroly armády. Vývoj v posledních letech dal za pravdu zastáncům profesionalizace.

Prokazatelně tedy nastává odklon od původní teorie, která hlásala, že nejdříve se budeme muset bránit sami a teprve potom nám přijdou pomoci spojenci.

Určitě. Na druhou stranu každá země musí mít k dispozici věrohodné síly a ochrana vlastního území musí být prvořadá. Není to však o tom, že by stát, a především stát našeho rozměru, měl budovat takovou armádu, aby se dokázal sám ubránit. Takováto teorie je naprosto zcestná.

V souvislosti s vaším další působením v České republice se hovoří o postu náčelníka Vojenské kanceláře prezidenta republiky a dokonce snad i náčelníka Generálního štábu AČR. Kde byste mohl nejlépe využít své zkušenosti?

Zda budu, či nebudu pracovat na některém z těchto postů, je otázkou budoucnosti. Nikdy jsem neměl ve zvyku hovořit o tom, co bych udělal v nové funkci, dokud jsem v ní nepracoval. Zkušenosti, které jsem získal za poslední tři roky v Bruselu, jsem samozřejmě připraven zúročit. A to především na politicko-vojenských místech resortu. V žádném případě si ale nedělám ambice na to, abych sděloval, jak překopeme to či ono. Každá případná změna je totiž výsledkem týmové práce.