Nejznámější české snajperce je 88 let

Válečná veteránka a nejznámější česká odstřelovačka, plukovnice Marie Ljalková-Lastovecká, oslavila minulý týden osmaosmdesáté narozeniny.

Významné životní jubileum oslavila Marie Ljalková-Lastovecká na Krajském vojenském velitelství Brně spolu s jeho ředitelem, plukovníkem Radkem Šedivým, a náčelníkem Základny neopravovaného materiálu podplukovníkem Rostislavem Hulíkem. Součástí oslavy byla i prohlídka Historického sálu výstroje Armády ČR.

Válečná veteránka, nositelka mnoha vojenských vyznamenání, včetně Řádu rudé hvězdy za Sokolovo, dnes žije v Brně. Při chůzi už se sice opírá o berle, ale životního elánu a optimismu má stále na rozdávání. Letos poprvé po pětašedesáti letech se byla znovu podívat v Sokolovu, v říjnu pak obdržela od ministryně obrany Vlasty Parkanové Kříž obrany státu a je čestnou členkou pěší roty „Plukovníka Františka Kopuletého“ Aktivních záloh Krajského vojenského velitelství Brno. A stále vzpomíná na všechny své spolubojovníky - padlé, zemřelé i těch pár živých, kterých už je jen poskrovnu.

Marie Ljalková-Lastovecká se narodila 3. prosince 1920 v obci Horoděnka na dnešní Ukrajině - tehdy toto území patřilo Polsku. Po napadení Sovětského svazu byla s manželem evakuována. Později se společně přihlásili do nově vznikající československé jednotky v Buzuluku. Jako ostatní ženy, i ona byla zařazena na funkci zdravotnice. „Museli jsme umět nejen ošetřovat raněné, ale i bránit se. Proto jsme i my, stejně jako ostatní vojáci, absolvovali výcvik ve střelbě. Vzala jsem si pušku a vystřelila tři rány. Velitel Otakar Jaroš, který stál za námi a pozoroval zásahy, pak jen veliteli praporu zahlásil: „Pane plukovníku, máme novou snajperku!“. Na terči byly tři desítky.

Při útoku na Sokolovo podporovala plukovnice Marie Ljalková-Lastovecká přesně mířenými zásahy své útočící kamarády. „Nebyl čas počítat zásahy. Jestliže se zasažený odmlčel, šlo se dál.“

Po reorganizaci jednotky už ženy z rozkazu plukovníka Svobody nebyly zařazeny do první linie. Marie Ljalková tedy začala jezdit jako řidička s raněnými v rámci tankového praporu a později i brigády. Po válce zůstala v osvobozeném Československu, manžel se vrátil zpátky na Ukrajinu. Jako jedna z mála žen zůstala v armádě, absolvovala zdravotní školu a podílela se na práci vojenských nemocnic v Olomouci a Brně. Koncem padesátých let odešla do invalidního důchodu kvůli následkům válečných zranění.

Autor: František Trávníček