Zapomenuté výročí

Schválně, zkuste zapátrat ve školních vědomostech a rozpomenout se, kdy že to vlastně vypuklo Slovenské národní povstání? Správná odpověď zní 29. srpna 1944. Zdá se však, že poslední dobou na toto výročí zapomínáme, ač SNP zbavené pozdějšího ideologického zkreslení do našich dějin stále patří. Na následujících řádcích bychom vám proto rádi připomněli pohnuté okamžiky druhé světové války ve vztahu k dění v tehdejším Slovensku .a pozvali vás k návštěvě expozice .Muzea Slovenského národního povstání .v Bánské Bystrici.

Historie Slovenska po dobu druhé světové války se začala psát již v průběhu nacistických snah o rozbití masarykovského Československa a vyvrcholila dne 14. března 1939 vyhlášením samostatného Slovenského štátu ovládaného Hlinkovci. O faktické nezávislosti nového státního útvaru nelze vzhledem k soustavě „ochranných“ smluv vynucených ze strany fašistického Německa příliš hovořit, přesto však Slováci pocítili zejména v prvních letech příznivý vliv válečné konjunktury na ekonomickou situaci státu. Armáda, formovaná na troskách bývalého československého vojska dislokovaného na Slovensku, musela hned v prvních dnech samostatnosti čelit během takzvané Malé války ozbrojeným výpadům Maďarska usilujícího o násilné obsazení dalších území svého nového souseda. Ukončení bojů přinesl až diplomatický zásah Německa z 28. března 1939, na jehož příkaz se Maďaři stáhli z části obsazených území východního Slovenska.

Po boku Německa pak Slováci nasadili své jednotky nejprve v Polsku a následně i v rámci Rychlé a Zajišťovací divize při polním tažení proti SSSR, ve kterém se vystřídalo téměř 75 tisíc slovenských vojáků. Pravdou však zůstává, že v těchto silách Němci nenalezli příliš spolehlivého spojence a zejména v pozdějším období docházelo k dezercím - do konce března 1944 dezertovalo téměř 3200 mužů, což představuje takřka pět procent nasazených jednotek. Na Slovensku mezitím postupovala fašizace společnosti. Režim se aktivně podílel na holocaustu židovského obyvatelstva i tvrdých perzekucích veškerých odpůrců. Během válečných let tak bylo do německých koncentračních táborů deportováno na 78 tisíc Židů. Přímo na Slovensku pak Hlinkovy gardy vybudovaly několik pracovních táborů pro cikány, antifašisty a takzvané asociální živly. S tímto vývojem však nesouhlasila celá společnost. Mnozí Slováci proto zamířili za hranice do jednotek československého zahraničního odboje a sílilo také domácí partyzánské hnutí. Domácí odboj se rekrutoval především z řad komunistické, občansko-demokratické a evangelické opozice. Posilujícím momentem pro odbojáře byl především strategický zvrat na frontách, úspěchy Sovětů a západních spojenců, kteří postupně obraceli vývoj válečných událostí v neprospěch zemí Osy. Těžištěm práce odbojářů byla pomoc uprchlíkům, zpravodajské aktivity i přímý boj formou partyzánských oddílů.

Partyzánské hnutí začalo v příhodném terénu východoslovenských hor vznikat již v roce 1942. Rekrutovalo se z vojenských zběhů, antifašistů, uprchlíků ze zajateckých táborů a ostatních pronásledovaných osob. Tak se postupně formovaly vlastní bojové jednotky. Ty byly následně posíleny sovětskými partyzánskými desanty převážně po červenci 1944. Sjednocujícím orgánem domácího odboje se stala koncem roku 1943 ustanovená Slovenská národní rada, která začala s přípravami na ozbrojené vojenské povstání, kterými byl pověřen pplk. gšt. Ján Golian. Jeho skupina začala v dubnu 1944 na Velitelství pozemního vojska Slovenské armády sídlícího v Bánské Bystrici tajně zpracovávat plány a zajišťovat materiálně technické zabezpečení akce, tedy přesun finančních prostředků, vojenské výstroje, pohonných hmot a dalšího nezbytného vybavení na budoucí povstalecké území.

Přibližující se frontové linie postupně přenášely válečné boje i nad území Slovenska. Kromě sovětských letců pronikali nad Slovensko také piloti 15. americké letecké armády vzlétající z italských letišť, kteří napadli a vážně poškodili slovenské rafinérie pracující pro potřeby Říše. Válečné porážky Osy jen prohloubily domácí krizi slovenského režimu a prudký rozmach hnutí odporu. Proto vedení státu souhlasilo z německým návrhem na vstup okupačních vojsk, která měla zajistit klid a obnovit pořádek. V reakci na projev slovenského ministra národní obrany oznamujícího začátek německé okupace Slovenska vydal pplk. Golián večer 29. srpna 1944 heslo k vypuknutí SNP. Povstalců se podařilo v prvních dnech povstání získat pod kontrolu 30 okresů o rozloze 20 000 km2. Počáteční osmnáctitisícová povstalecká armáda dosáhla po první vlně mobilizace síly 47 000 mužů a druhou mobilizací se její počet zvýšil až na .60 000 vojáků podporovaných dalšími 12 000 partyzány. Po vypuknutí povstání se postavil do čela čs. armády na Slovensku generál Ján Golian, kterého 7. října 1944 vystřídal ve funkci gen. Rudolf Viest. Do hlavní protipovstalecké ofenzívy v polovině října však Němci zapojili 48 000 mužů šesti silně vyzbrojených a vycvičených divizí včetně tankové podpory.

Povstalci, vyzbrojení převážně jen lehkými zbraněmi, postupně přecházeli na všech úsecích fronty do obrany. Nic na tom bohužel nemohlo změnit ani obrovské odhodlání, ani materiální pomoc ze zahraničí, zejména ze SSSR, Ameriky a Británie. K posílení slovenských sil byly ze Sovětského svazu ještě přesunuty jednotky 2. čs. paradesantní brigády (přesun mezi 25. 9. - 15. 10. 1944) a 1. čs. stíhací pluk. Letci pod velením štkpt. Františka Fajtla působili z letišť Tri Duby, kde posílili povstaleckou kombinovanou letku, a Zolná v týlu nepřítele od 17. 9. až do 25. 10. 1944.

Poté však museli vzhledem k nepříznivému vývoji pozemní situace ustoupit zpět do SSSR.

Všechny tyto snahy však byly nakonec marné a povstání postupně podlehlo převaze Němců. Dne 27. 10. 1944 vstoupily bojové jednotky skupiny SS-Schill do srdce povstání - Bánské Bystrice. Velitelství 1. čs. armády na Slovensku zaniklo 28. 10. 1944 při ústupu z Donoval do masivu Nízkých Tater. Poslední rozkaz gen. Viesta, adresovaný všem povstaleckým jednotkám, velel k organizovanému ústupu do hor a přechodu na partyzánskou válku. Tím fakticky skončily dvouměsíční obranné boje SNP a 3. listopadu pak v obci Pohronský Bukovec postupující německé jednotky zajaly povstalecké generály Goliána a Viesta, kteří byli za svoji činnost později popraveni. Rozsáhlé represe však nezasáhly jen vůdce povstání, ale i prosté a leckdy nezúčastněné civilní obyvatelstvo. Během následných represí zahynulo 5300 osob, bylo vypáleno .90 obcí a na 80 000 osob bylo odvlečeno do koncentračních táborů.

Navzdory teroru odpor pokračoval i nadále. V horách působilo na 40 velkých partyzánských jednotek, které se později zapojily do osvobozovacích bojů a spojily se postupujícími frontovými jednotkami. Na osvobození Slovenska se v konečné fázi podílely jak jednotky 1. čs. armádního sboru v SSSR, tak i Rusové, Rumuni a Poláci. Jen pro úplnost zbývá dodat, že do bojů na straně povstalců se tehdy zapojili příslušníci celkem 32 národů ze 4 kontinentů světa, které válečné osudy zavály do slovenských hor v pravou chvíli, aby mohli i oni přispět svým dílem k boji proti fašismu.