Průzkumné bezpilotní prostředky

Průzkumné bezpilotní prostředky (PBP) nejsou jen pouhá letadélka, ale poměrně složitý integrovaný systém, u něhož se vzájemně doplňují možnosti a letové charakteristiky bezpilotního prostředku jako takového s provozními možnostmi vestavěné senzorové techniky a dalšími prostředky zabezpečení (řízení letu, navigace, přenosu dat.). Řada řídicích, vyhodnocovacích a rozhodovacích procesů na palubě průzkumného bezpilotního prostředku probíhá zcela automaticky. Nesnadná zjistitelnost PBP umožňuje jejich zasazení přímo nad prostorem dislokace vojsk protivníka po relativně dlouhou dobu. Přesnou navigaci zabezpečují terminály družicového navigačního systému NAVSTAR/GPS, stabilní let zajišťují špičkové řídicí počítače. Palubní senzory mají dvojí účel - obrazová informace snímaná senzorem za letu slouží operátorovi k tomu, aby mohl řídit let PBP do zájmového prostoru a po jeho dosažení k získání co nejvíce informací, které jsou předmětem zájmu velitelů. Přenos dat PBP - pozemní středisko musí být oboustranný, co nejrychlejší a s co největší kapacitou přenosu dat. S prodlužováním doletu je potřeba zabezpečit jejich spolehlivé řízení a přenosy dat i za hranicí přímé rádiové viditelnosti. To si vynutilo aplikaci vysoce mobilních a rychle rozvinutelných řídicích středisek, které by bylo možné operativně použít nejen v hloubce, ale i v přímém dotyku s vojsky protivníka. Nabízí se rovněž využití spojovacích družic, případně dalších prostředků, schopných zabezpečit spolehlivý, utajený a proti rušení odolný přenos řídicích povelů a průzkumných dat. V souvislosti s budováním rozsáhlých průzkumných a informačních systémů NATO musí být všechny úkoly řešeny s ohledem na provozní slučitelnost s ostatními prostředky průzkumu v rámci "digitálního bojiště" po roce 2000.

Hlavními požadavky na moderní PBP na základě zkušeností z posledních ozbrojených konfliktů jsou především dostatečná vytrvalost letu, vysoká provozní spolehlivost a operativnost použití, vysoká přesnost určení polohy cílů, umožňující vést cílenou palbu, nízká hlučnost, vysoká spolehlivost a další. Vyhledání, rozpoznávání a zaměřování PBP pomocí radarů, optických, televizních, termovizních a akustických prostředků jsou poměrně složité.

Přední místa v oblasti taktických PBP zaujímají Izrael a Francie, v posledních letech se do popředí dostávají i SRN a Jihoafrická republika. V současné době byl v USA zintenzívněn vývoj bezpilotních prostředků dlouhodobého letu, které mají být použity k vedení vzdušného průzkumu a zabezpečení protiraketové obrany na válčišti.

Dnes je již zcela jasné, že přehnaně složitý, precizní a také drahý PBP si málokdo koupí. Stále více jsou žádané malé a levné PBP na vysoké technologické úrovni. S ohledem na nové změny v taktice moderního boje ale i snižování výdajů je to zcela logické. Proto jsme svědky toho, že i malé státy a početně malé armády si pořizují špičkové PBP a naučily se je i efektivně využívat. Úspěch Izraele v oblasti vývoje a vývozu PBP spočívá hlavně v tom, že se dopracoval ke skutečně jednoduché a relativně levné podobě PBP, který je dostupný prakticky všem. Například nákup izraelských PBP SHADOW 600 nyní zvažuje Rumunsko.

Základní kategorii PBP představují tzv. "taktické bezpilotní prostředky T-UAV" (Tactical UAV). Taktické bezpilotní prostředky (např. POINTER, HUNTER) představují prostředky krátkého doletu (do 300 km), které jsou používány k získávání informací ve prospěch systémů velení a řízení pozemního vojska a námořní pěchoty na stupni divize až sbor. Perspektivně by vedoucí místo měly zaujmout bezpilotní prostředky nové generace, zabezpečující průzkum v prostoru celého válčiště do hloubky až 1000 km. Jejich hlavní zvláštností je relativně dlouhá doba letu, umožňující přehrazování delší než 24 hodin a předávání průzkumné informace v reálném čase po kosmických kanálech spojení do regionálních středisek analýzy situace. Vzdušné síly USA mají být vybaveny dvěma základními druhy takových bezpilotních prostředků - PREDATOR pro střední výšky a DARKSTAR pro velké výšky. Podle plánu rozvoje bezpilotních průzkumných prostředků mají být bezpilotní prostředky dlouhodobého letu vyvíjeny v rámci projektu MAE (Medium Altitude Endurance - bezpilotní prostředek pro přehrazování ve středních výškách) a HAE (High Altitude Endurance - bezpilotní prostředek pro velké výšky).

ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKY NĚKTERÝCH BEZPILOTNÍCH PROSTŘEDKŮ

HERMES 450S

HERMES 450S izraelské firmy Elbit Systems Ltd. je určen k radioelektronického a elektrooptickému průzkumu bojiště v reálném nebo téměř reálném čase, k řízení paleb dělostřelectva a ke kontrole účinnosti bombardování. Je sestaven z kompozitních materiálů a poháněn rotačním motorem UEL AR-80-1010 s tlačnou vrtulí. Zcela nezávislý let je řízen palubním počítačem, vzlet a přistání zabezpečuje diferenciální družicový navigační systém DGPS. Pro plnění průzkumných úkolů ve dne i v noci může být vybaven optoelektronickými soustavami MOSP, ESP-600C nebo POP, případně průzkumný radiolokátor typu SAR o hmotnosti až 150 kg na gyroskopicky stabilizované základně. PBP o rozpětí 10,5 m, délce 6,1 m a maximální hmotnosti 450 kg může působit ve vzdálenosti do 200 km po dobu až 20 hodin.

HUNTER

Vývojový projekt prostředku HUNTER izraelské firmy IAI postihly problémy s financováním, které dokonce vedly k pozastavení tohoto programu, který se měl stát společným taktickým bezpilotním průzkumným prostředkem amerických ozbrojených sil. Bezpilotní prostředek HUNTER je vybaven dvěma dvouválcovými čtyřtaktními motory, inerciálním navigačním zařízením s vestavěným terminálem družicového navigačného systému NAVSTAR a zařízením přenosu dat a příjem řídicích povelů (anténa nad tělem). Palubní průzkumné vybavení může zahrnovat (podle druhu úkolu) 1 až 2 televizní kamery, infračervenou kameru s dopředným snímáním typu FLIR, laserový dálkoměr a ozařovač/označovač cílů a prostředky retranslace spojení. Průzkumné vybavení má modulovou konstrukci, což umožňuje jeho rychlé osazení podle potřeb. Senzory jsou umístěny na speciální gyroskopicky stabilizované plošině. HUNTER startuje a přistává podobně jako letoun, tj. na dráze. Může být použito i katapultu a padáku. Je řízen automaticky programem nebo příkazy operátora. Pozemní středisko zabezpečuje řízení několika prostředků HUNTER současně. Průzkumný systém zahrnuje osm bezpilotních prostředků HUNTER, pozemní středisko řízení letu, příjmu a zpracování průzkumných informací, komplex modulového průzkumného vybavení, stanici přípravy bezpilotních prostředků ke vzletu a další pozemní pomocná zařízení. Následný typ E-HUNTER izraelské firmy IAI je navržen pro dlouhou vytrvalost a činnost ve středních výškách. Prostředek s rozpětím křídel 15, 2 m (původní HUNTER má rozpětí 8,8 m) má dostup 6100 m a maximální vytrvalost letu až 25 hodin.

EYE VIEW

Izraelská firma IAI vyvinula také tento velmi malý bezpilotní průzkumný letounek EYE VIEW. Má maximální vzletovou hmotnost 150 kg, vytrvalost letu až 6 hodin, dostup 3950 m a unese 13 kg užitečného zatížení. Při hlídkovacím letu dosahuje rychlosti 110 až 185 km/h.

Camcopter (COLIBRI)

Bezpilotní prostředek - vrtulník Camcopter (COLIBRI) rakouské firmy Schiebel, vybavený senzory k vedení multispektrálního průzkumu bojiště, vyhledávání a označování pozemních cílů, průzkumu minových polí, zjišťování stavu ovzduší a zamoření, byl podroben tento rok polním zkouškám a jeho zavedení se předpokládá v rakouské, německé, francouzské a americké armádě v roce 2005. Camcopter o hmotnosti 40 kg (vzletová hmotnost 60 kg), délce 2,8 m, šířce 0,82 m a výšce 0,8 m s nosným rotorem o průměru listů 3 m je poháněn spalovacím dvoutaktním motorem. Jeho autonomní řízení letu je založeno na inerciální navigaci, kombinované s družicovou navigací GPS. Od počátku roku 2000 je k dispozici zdokonalená verze Mk2 s motorem o výkonu 28,3 kW, stoupavosti 180 m/s a praktickým dostupem 3810 m. Taktický dolet vrtulníku je asi 10 km, vytrvalost letu 6 hodin a dosahuje maximální rychlosti letu 90 km/h. Je vybaven generátorem o výkonu 900 W a přenos dat na zem v kmitočtovém pásmu 3 až 4 GHz je možný do vzdálenosti až 100 km a na větší vzdálenosti může využívat i družicového směrového spojení. V přídi má nainstalovanou barevnou CCD televizní kameru, která slouží jak k vedení průzkumu, tak k řízení letu vrtulníku. Let může být uskutečněn po naprogramované trati letu a je možné i manuální řízení operátorem ze země. K přenosu řídicích povelů a zpětné kontroly je využíván přenosový systém se skokovou změnou kmitočtu v pásmu 4 až 6 GHz. K přesné navigaci využívá kombinaci inerciálního navigačního zařízení INS a terminálu pro diferenciální družicovou navigaci DGPS. Vrtulník je vybaven přesným a citlivých počítačem řízeným stabilizačním systémem, který umožňuje vést průzkum i v režimu ve visu ze stejného místa.

SOJKA III

Lehký taktický bezpilotní prostředek SOJKA-III, který byl vyvinut a nyní je vyráběn v České republice. Vojenský technický ústav letectva a PVO se začal orientovat převážně na české komponenty, což se odrazilo i v nižší nebo-li přijatelné ceně pro zákazníka. Bezpilotní prostředek SOJKA III je určen k vedení vzdušného optoelektronického průzkumu bojiště.V omezené míře může zabezpečovat úkoly elektronického boje. Souprava je tvořena 4 vozidly - přepravním vozidlem se 4 bezpilotními prostředky, opravárenským a skladovacím zařízením, vozidlem s instalovanou startovací rampou, pozemním řídicím a vyhodnocovacím střediskem a malým terénním dohledávacím vozidlem Land Rover Defender 90 s přívěsem s prostředky zabezpečení provozu (perspektivně se však počítá s vozidly Land Rover Defender 90). Bezpilotní prostředek SOJKA III o hmotnosti 145 kg, délce 3,78 m, rozpětí křídel 4,12 m může hlídkovat v operační výšce 50 až 2000 metrů rychlostí 130 až 180 km/h po dobu 1 až 3 hodin. Taktický dolet je 60 až 100 km. Pohon zajišťuje dvoutaktní motor M 115J. K základním technickým prostředkům průzkumného vybavení bezpilotního prostředku SOJKA III patří širokoúhlá fotografická letecká kamera A-39 pro snímkování z výšek asi 600 metrů a televizní kamera pro šikmé snímkování z prostoru vzdáleného do 60 km. Obraz snímané reálné situace bojiště je spojitě přenášen rádiem operátorovi na zem. Další rozšíření senzorů spočívá především v použití řádkových skenerů pro infračervenou a viditelnou část spektra. Let bezpilotního prostředku SOJKA III je řízen z mobilního řídicího střediska. V něm mají pracoviště dva operátoři - jeden řídí let bezpilotního prostředku, druhý zabezpečuje příjem a zpracování průzkumné informace v reálném čase. Součástí střediska je řídicí počítač pro záznam a zobrazování parametrů letu, vyhodnocování dat od terminálu družicového navigačního systému NAVSTAR/GPS a zpracování snímaného obrazu.

Vigilant Observer

Fransouzská firma Techno Sud se vydala odlišným směrem vývoje – orientovala se na miniaturní bezpilotní vrtulník Vigilant Observer, který má být využíván jak k průzkumu bojiště v přímém dotyku s protivníkem, zjišťování minových polí, spojení, elektronický boj a vyhodnocování zamoření. Minivrtulník o délce 2,4 m, výšce 0,65, průměru nosného rotoru 1,95 m s dvěma listy z kompozitních materiálů a maximální vzletové hmotnosti 39 kg může nést užitečné zatížení až 7 kg. Je schopen působit na vzdálenostech až 15 km rychlostí do 100 km/h po dobu 1 až 2 hodin. Maximální dostup vrtulníku je 2000 m. Je poháněn dvouválcovým dvoutaktním spalovacím motorem o výkonu 9 kW. Palivová nádrž má objem 3 litry. Má instalovány prostředky pro zcela autonomní navigaci, programování trati letu a kontrolu letových hodnot. Pro snížení intenzity hluku a hodnot infračerveného vyzařování jsou výstupní plyny vedeny do výfukového potrubí s dvojím zkřivením a tlumičem, s výstupem nad zadní částí trupu vrtulníku. Hlavním senzorem k pozorování bojiště je barevná televizní CCD kamera s vysokou citlivostí a zoomem, instalovaná na přesně stabilizované základně. Osobu detekuje na vzdálenost 4 km, rozpoznává na vzdálenost 1,5 km (tank 8 km a 3 km). Vybaven je rovněž prostředky přenosu dat se dvěma UKV rádiovými kanály pro předávání obrazové informace a telemetrických dat do pozemního střediska v reálném čase. Součástí avionického vybavení je počítač řízení letu, inerciální navigační zařízení, přijímač družicového navigačního systému GPS. Jednou z předností je schopnost působit velmi stabilně poměrně dlouhou dobu v režimu ve visu (tzn. na stejném místě). Při manuálním řízení letu a použití přesné diferenciální navigace jsou data povelů ze země na vrtulník vysílána v kmitočtovém pásmu 2 až 3 GHz v režimu s rychlým kmitočtovým skokem. Bezpilotní vrtulník Vigilant Observer může startovat ze země, případně z lodě, k přistání je nutná asistence operátora. Nedávno byla zahájena sériová výroba a dodávky francouzskému pozemnímu vojsku.

CRECERELLE

CRECERELLE představuje univerzální prostředek kombinovaného vzdušného průzkumu. Lze jej podle potřeb vybavit různými prostředky. K základním prostředkům vzdušného průzkumu patří infračervený řádkový snímač CYCLOPE, řádkový snímač ve viditelné části spektra a CCD televizní kamera s dopředným snímáním. CRECERELLE o rozpětí 3,3 metru, délce 2,7 metru a hmotnosti 135 kg je produktem stejné firmy. Unese užitečné průzkumné vybavení o hmotnosti do 24 kg. Létá rychlostí 120 až 160 km/h ve výšce od 300 do 1000 metrů do vzdálenosti do 60 km po dobu až 3 hodin. Termokamera CYCLOPE 2000 o hmotnosti 5 kg pracuje v pásmu vlnových délek 8 až 12 um se zorným polem 120° rychlostí snímání 300 řádků za sekundu. Řádkový snímač o hmotnosti 2,5 kg pracuje ve viditelné části spektra s rozlišovací schopností 4096 pixelů s rychlostí snímání 600 řádků za sekundu. CCD televizní kamera s dopředným snímáním o hmotnosti 240 g o citlivosti lepší než 0,3 luxu a rozlišovací schopností 400 x 500 bodů, má zorné pole 57° x 53°. Bezpilotní prostředek CRECERELLE již prodělal svůj “bojový křest”, když je nasazen na Balkáně a využíván ke vzdušnému průzkumu a vyhodnocování pozemních cílů pro potřeby bojových operací NATO.

UGGLAN

Ministerstvo obrany Švédska vybralo firmu SAGEM SA k výrobě a dodávkám tří jednotek bezpilotních prostředků UGGLAN pozemnímu vojsku. UGGLAN je určen k vedení průzkumu, přehledu prostoru bojiště a k označování pozemních cílů ve dne i v noci. Svým konstrukčním řešením, osazení senzory a provozními možnostmi se podobá bezpilotním prostředkům CRECERELLE a SPERWER, které vyvinula stejná firma pro pozemní vojsko Francie a Nizozemska. Souprava zahrnuje několik bezpilotních prostředků, mobilní řídicí ústřednu pro plánování letů, příjem a zpracování dat v reálném čase. Zpracované průzkumné informace o bojišti mají být předávány rádiovými prostředky do sítě velení a řízení pozemního vojska.

SPERWER

Francouzská firma SAGEM vyvinula modulový PBP SPERWER, určený k průzkumu bojiště s vysokou rozlišovací schopností v reálném čase. Je vybaven elektrooptickými a infračervenými senzory nové generace, případně radiolokátorem s vysokou rozlišovací schopností typu SAR, které jsou instalovány na přesné gyroskopicky stabilizované základně. PBP s rozpětím křídel 4 metry létá po předem naprogramované trati letu nebo v manuálním režimu řízeném podle snímaného reálného obrazu terénu. Průzkumná data, přijímaná pozemním střediskem jsou bezprostředně předávána dělostřeleckým jednotkám pozemního vojska pro účely řízení paleb. Prostředek létá ve výškách od 300 do 5000 metrů ve vzdálenostech okolo 150 km po dobu až 8 hodin. Využívá inerciální navigační zařízení a terminál družicového systému NAVSTAR/GPS.

CL-327

Dálkově ovládaný CL-327 firem Thomson-CSF a Defence Systems Division je představitelem skupiny průzkumných bezpilotních prostředků se svislým vzletem a přistáním (VTOL). Mimo klasických úkolů průzkumu a pozorování bojiště může být využíván pro vyhledávání a ozařování pozemních cílů, různé spojovací účely, přenosy dat, analýzu stavu prostředí, kontrolu účinnosti bombardování a paleb dělostřelectva, elektronický boj ad. Může operovat buď ze země nebo z lodí. V závislosti na požadavcích uživatele může být vybaven širokou škálou průzkumných senzorů, jako např.optoelektronickými, infračervenými kamerami, radarem typu SAR, zařízením rádiového a radioelektronického průzkumu a zaměřování apod. Součástí elektronického vybavení jsou prostředky pro automatické sledování vybraného cíle, přenos řídicích povelů a průzkumných dat do pozemního střediska v reálném čase. Prostředek je řízen automaticky s využitím inerciálního navigačního zařízení a terminálu družicového navigačního systému GPS. Trať letu lze naprogramovat vložením až 255 navigačních bodů. Prostředek je 1,83 m vysoký, průměr rotorů je 4 m, průměr těla 0,76 m. Maximální vzletová hmotnost je 340 kg, hmotnost užitečného zatížení (průzkumných senzorů) je 105 kg. Může působit ve výšce až 5500 m po dobu 3 až 5 hodin.

Sarohale

Dalším vyvíjeným bezpilotním prostředkem pro velké výšky stejné firmy je Sarohale (Systeme Aerospatiale de Reconnaissance et ď Observation Haute Altitude et Longue Endurance). Projekt byl zahájen v roce 1994. Dvoumotorový celokompozitový bezpilotní letoun o celkové hmotnosti 5300 kg může nést užitečné zatížení do hmotnosti 500 kg k průzkumu a pozorování bojiště. Předpokládá se, že Sarohale s taktickým doletem 2500 km bude operovat při rychlosti letu M0,6 ve výšce 18 000 až 20 000 m po dobu až 24 hodin. Elektronické a speciální vybavení bude variabilní a budou používány i různé kombinace optoelektronických, infračervených a radiolokačních senzorů i speciálního zařízení elektronického a radiotechnického průzkumu a zaměřování, mapování terénu a vyhledávání pozemních cílů. Speciálním senzorem má být infračervený detektor k detekci a zaměřování odpalovacích zařízení balistických raket. K přenosu dat a komunikaci slouží mikrovlnný přenosový systém a prostředky družicového spojení. Bezpilotní letoun je autonomní, řízení letu je plně automatické, ke vzletu i přistání využívá konvenční zpevněné dráhy. Jeho zavedení do operačního použití se předpokládá v letech 2007 až 2010.

HALE

Ke skupině tzv. strategických bezpilotních prostředků pro velké výšky a s dlouhou vytrvalostí letu náleží i další projekt firem Matra Bae a Aerospatiale Matra s názvem HALE, který byl prozrazen v červnu roku 1999. Podobá se větroni – má velmi štíhlý, 12 m dlouhý trup s dvojicí dlouhých gondol s proudovými motory, splývajících s centroplánem, extrémně velké rozpětí křídel 27 m a zadní ocasní plochy ve tvaru V. Prostředek HALE o maximální vzletové hmotnosti 10 000 kg může být vybaven různými senzory k vedení elektronického, radiolokačního, infračerveného průzkumu o celkové hmotnosti až 2000 kg. Při hlídkování v trvání až 18 hodin dosahuje maximální rychlosti letu 600 km/h a jeho praktický dostup je 18 200 m. Obdobně jako bezpilotní letoun Sarohale je autonomní, řízení letu je plně automatické, ke vzletu i přistání využívá konvenční zpevněné dráhy. Je vyvíjen na základě požadavku francouzského pozemního vojska a vojenského letectva. Jeho zavedení do výzbroje se předpokládá až po roce 2010.

Eagle

Stejné firmy na aerosalonu Paris Air Show v roce 1999 představily bezpilotní prostředek s dlouhou vytrvalostí letu, ale pro střední výšky pod názvem Eagle, který byl navržen podle požadavku francouzského ministerstva obrany a úzkou součinnost s bezpilotním prostředkem HALE pro velké výšky. Eagle je hornoplšník o délce 11 m, s rozpětím křídel 20 m a je vysoký 2,7 m. Charakteristickým rysem a rozpoznávacím znakem prostředku Eagle, který údajně konstrukčně vychází z izraelského prostředku Heron, jsou dvojité ocasní plochy, mírně se sbíhající dvojité malé svislé ocasní plochy a objemná střední část trupu, ve které je v zadní rozšířené části instalován motor s tlačnou vrtulí. V přední části je prostor pro optoelektronické a infračervené senzory k vedení vzdušného průzkumu a plnění úkolů pátrací a záchranné služby, elektronické vybavení pro taktickou komunikaci, retranslaci dat a prostředky k vyhledávání a zaměřování rádiových majáků družicového pátracího systému Sarsat. Dále může být vybaven speciálními prostředky pro zabezpečení bojové činnosti pozemního vojska a vojenského letectva, jako například laserovým vyhledávačem/ozařovačem cílů, radarem s vysokou rozlišovací schopností typu SAR, případně zařízením rádiového a radiotechnického průzkumu a zaměřování aktivních zdrojů vyzařování. Eagle má na palubě terminál družicového systému Satcom pro zajištění jak dálkové řízení letu, tak přenos získaných informací do pozemních vyhodnocovacích středisek rychlostí 8 megabytů za sekundu na vzdálenosti, které jsou dány pokrytím prostoru družicových spojovacích systémů. Maximální vzletová hmotnost je 2500 kg a užitečné zatížení 300 kg. Operační (hlídkovací) rychlost letu je volitelná v rozsahu od 259 do 407 km/h, praktický dostup 13 715 m a vytrvalost letu větší než 20 hodin. Létající prototyp, vybavený motorem Rotax 914, vzlétl již v roce 1998. První bezpilotní letoun Eagle sériové výroby má být k dispozici od roku 2001.

K 100/A,R

Francouzská firma CAC Systčmes se zabývá vývojem malého a levného univerzálního bezpilotního prostředku K 100, který poprvé přestavila veřejnosti na výstavě Paris Air Show v roce 1997. K 100 o délce 1,5 m, rozpětí 2,6 m a celkové hmotnosti 26 kg může nést užitečné zatížení 5 kg, dosahovat maximální rychlosti 234 km/h a působit v prostoru, vzdáleném až 15 km, včetně hlídkování po dobu 15 minut (resp. 5 km a 25 minut). Vyvíjeny jsou dvě verze – průzkumná K 100/R a úderná K 100/A. Konstrukční provedení obou verzí je stejné a liší se jen senzorovou/bojovou částí, která je lehce a rychle zaměnitelná. K 100/R je vybavena optoelektronickým a infračerveným senzorem, K 100/A má naváděcí soustavu na bázi videokamery a bojovou část, která s bojovými částmi několika zbraní, včetně protitankové řízené střely firmy Matra Apilas. Naváděcí soustava s autopilotem jsou programovatelné, což umožňuje uskutečnit let po stanovené trati. Během letu může operátor ze země provádět korekce, či řídit let manuálně rádiem (utajeným/neutajeným – podle přání uživatele). Prostředek má nainstalován terminál diferenciálního družicového navigačního systému DGPS a prostředky autonomní navigace. Souprava je převážena na terénním automobilu VAB a obsluhu zabezpečují dva lidé. K plně automatickému vzletu slouží rampa a motory na tuhé pohonné hmoty, které se po dosažení požadované rychlosti letu odpoutávají. K 100/R je návratový a znovupoužitelný prostředek, který k přistání používá padáku. Uvádí se, že cena za kus je pouhých 15 000 USD (k roku 1997).

LUNA X-2000

Německá firma EMT HmbH vyvinula a zahájila výrobu jednoduchého bezpilotního prostředku LUNA X-2000 (Luftgestűtzte Unbemannte Nahaufklärungs Ausstattung), který je určen k průzkumu a pozorování bojiště na krátké vzdálenosti na stupni brigáda. LUNA X-2000 je klasického uspořádání s trupem z laminátu, poháněn je spalovacím motorem s tlačnou vrtulí, který je instalován v horní části. Zajímavostí u toho prostředku je, že pro maximální utajení letu nad prostorem dislokace vojsk protivníka vypíná hnací motor a pozorování provádí během klouzavého letu. Motor může být opětovně nastartován dálkovým rádiovým povelem operátora. Prostředek LUNA X-2000 byl poprvé veřejně vystavován na výstavě Berlin Air Show v květnu 1998. Prostředek LUNA X-2000 je 2,04 m dlouhý, 0,58 m vysoký a rozpětí křídel je 3,98 m. Hmotnost prázdného prostředku je 20 kg, vzletová hmotnost 30 kg a užitečné zatížení 3 kg. Dosahuje maximální rychlosti letu 160 km/h, při hlídkování 70 km/h a při přistání pouhých 48 km/h. Může působit v operační výšce od 500 do 4000 m po dobu 2 až 4 hodin. Dosah přenosového systému pro předávání získaných informací v reálném čase je 65 km. Přenos dat a řídicích povelů je realizován v pásmu 5 MHz, systém automatického sledování letu pracuje na kmitočtu 5 GHz. Anténa je umístěna na automobilu řídicího střediska. K průzkumu bojiště používá nízkoúrovňovou CCD televizní kameru se zoomem nebo termovizní zobrazovací zařízení P286D Attica firmy Zeiss, instalovanou ve spodní části trupu a barevnou televizní kameru pro řízení letu, instalovanou v přídi. Let může být naprogramován, nebo řízen manuálně operátorem z pozemního řídicího střediska a s využitím autopilota a diferenciálního družicového navigačního systému DGPS. Bezpilotní prostředek startuje z rampy o délce 4 m a přistává na padáku. Souprava je tvořena dvěma bezpilotními prostředky LUNA X-2000 a jedním řídicím střediskem. Obsluhu zabezpečují dva lidé, doba přípravy k provozu nepřesahuje 10 minut. V roce 1999 byla zahájena sériová výroba 100 bezpilotních prostředků LUNA X-2000, které byly zavedeny do operačního použití německého pozemního vojska v polovině roku 2000. O tento laciný a jednoduchý bezpilotní prostředek projevily zájem i některé další členské státy NATO.

POINTER

Bezpilotní prostředek POINTER má běžné aerodynamické uspořádání s horním křídlem. Tělo je vyrobeno z kevlaru. Nad zadní náběžnou hranou křídla je umístěn motor o výkonu 300 W. Použité baterie zabezpečují vytrvalost letu 1 hodinu při rychlosti 70 km/h. Prostředek je vypouštěn ručně. Souprava bezpilotního průzkumného systému může zahrnovat šest bezpilotních prostředků, včetně zabezpečovacích prostředků. Tyto bezpilotní prostředky mohou být vybaveny televizní nebo infračervenou kamerou a prostředky vedení chemického průzkumu. Palubní vybavení zahrnuje systém řízení letu a zařízení pro přenos dat a příjem řídicích povelů. Získané průzkumné informace jsou předávány do pozemního střediska v reálném čase. Americké ozbrojené síly je používaly např. během války v Perském zálivu, především k průzkumu minových a nevýbušných zátarasů, které irácká armáda zřizovala na území Kuvajtu.

EAGLE EYE

Nový průzkumný bezpilotní prostředek EAGLE EYE firmy Bell zahájil sérii testovacích letových zkoušek. Malý letoun se již na první pohled odlišuje od klasických bezpilotních prostředků svojí zvláštní konstrukcí. Překlopné motory (s měnitelným vektorem tahu) umožňují svislý vzlet a přistání. Dosahuje maximální rychlosti letu až 370 km/h a taktický dolet s užitečným zatížením 90 kg je 180 km.

PROWLER 11

Americká firma General Atomic zkouší novou verzi bezpilotního průzkumného prostředku PROWLER 11. Oproti svému předchůdci PROWLER má rozpětí zvětšené z 5,49 na 7,32 metru, výrazně vzrostla maximální vzletová hmotnost, z 91 kg na 319 kg a pojme i větší množství paliva, které umožní prodloužit vytrvalost letu ze současných 6 až na 20 hodin.

PREDATOR

Další v řadě amerických bezpilotních prostředků je rozměrnější a podstatně výkonnější typ PREDATOR firmy General Atomic určený pro činnost ve středních výškách. V rámci projektu MAE je vyvíjen bezpilotní prostředek PREDATOR. Tento typ s rozpětím křídla 14,6 m, taktickým doletem 930 km, vytrvalostí letu až 24 hodin a praktickým dostupem 7900 m byl konstrukčně odvozen od prostředku GNAT-750. Má běžné konstrukční uspořádání s kolovým podvozkem, ocasní plochy ve tvaru převráceného "V". Je vybaven motorem o výkonu 80-85 HP. Palubní vybavení zahrnuje inerciální navigační zařízení s korekcí údajů systému NAVSTAR/GPS, malým řídicím počítačem, televizní kamerou s proměnnou ohniskovou vzdáleností pro denní pozorování a infračervenou kamerou s rozlišovací schopností 16 cm pro noční pozorování, laserovým označovačem cílů a radiolokátorem se syntetizovanou aperturou (SAR - Synthetic Aperture Radar) s rozlišovací schopností 30 cm. Senzory jsou umístěné na gyroskopicky stabilizované základně. Data jsou přenášena v téměř reálném čase pomocí družicového spojovacího systému. Let je řízen podle programu nebo příkazů operátora.

První let tohoto bezpilotního letounu se uskutečnil v červenci 1994 a v říjnu stejného roku byly americkým ozbrojeným silám předány tři letouny. Od července do října roku 1995 byl PREDATOR ze základny v Albánii používán pro monitorování situace nad územím Bosny a Hercegoviny. Od 1. března 1996 byl nad Bosnou PREDATOR nasazen znovu a byl opatřen radarem SAR (Synthetic Aperture Radar) s vysokou rozlišovací schopností. Uskutečnilo se celkem 220 akcí při kterých byly dva letouny ztraceny. Kromě radaru jsou používány podle potřeb i další senzory, jako např. barevná televizní kamera s měnitelnou ohniskovou vzdáleností (zoom) pro denní podmínky a termovizní kamera s dopředným snímáním typu FLIR s vysokou rozlišovací schopností. Do dnešní doby zakoupily americké ozbrojené síly celkem několik desítek systémů PREDATOR, přičemž každý systém obsahuje čtyři bezpilotní letouny. Pro americké námořnictvo je vyvíjena verze SAE PREDATOR s menším rozpětím křídel 10,67 m a dalšími úpravami pro zajištění součinnosti s dalšími zavedenými průzkumnými prostředky. Předpokládá se, že SEA PREDATOR bude operovat z velkých letadlových lodí, kde by pro vzlet a přistání využíval jejich dlouhou palubu. V minulých letech byla prakticky vyzkoušena spolupráce prostředku PRADATOR s bojovou skupinou plavidel a letadlovou lodí, kdy byl let bezpilotního prostředku řízen z ponorky CHICAGO, která zároveň přijímala průzkumné informace z jeho palubních senzorů.

OUTRIDER

OUTRIDER firmy Alliant Techsystems je konstrukčně přizpůsoben ke vzletu z neupravených vzletových a přistávacích drah o délce 75 metrů a šířce 30 metrů, případně z palub letadlových lodí. Jeden systém OUTRIDER je tvořen čtyřmi bezpilotními letouny se stejným počtem modulů s průzkumným vybavením, jedno pozemní řídící středisko, zařízení pro přenos dat a mobilní opravárenská a údržbářská jednotka. Pro tyto účely a docílení maximální stability za letu je vybaven tříbodovým kolovým podvozkem a dvojitým křídlem s nezávislým řízením (je určitou obdobou dvojplošníku). Proto nevyžaduje speciální startovací zařízení, ani záchytné lano a přistávací padák. Řízení sestupu a přistání s vysokou přesností (řádově centimetrů) je zabezpečováno automatickým přistávacím zařízením, které využívá diferenciální družicový navigační systém GPS a autopilota PBP. K vytýčení sestupové křivky jsou využívány dva integrální svazky, vyzařované po obou stranách přistávací dráhy. OUTRIDER může působit ve vzdálenosti asi 200 km, kde může setrvat po dobu až 4 hodin v operační výšce do 5000 metrů, přičemž dosah průzkumných senzorů je asi 40 km. Prostředek o délce 3,5 m, rozpětí 4,3 m a hmotnosti 205 kg je sestaven z 10 základních konstrukčních dílů. Dva technici jej připraví k letu do 28 minut. Obsluhu a zcela nezávislý provoz v trvání 72 hodin zabezpečuje celkem 6 operátorů a 2 technici. Součástmi vyhodnocovacího střediska jsou standardní taktické počítače TAC-3 a TAC-4 s otevřenou architekturou pracují v prostředí operačního systému UNIX s plnou slučitelností s WINDOWS. Pozemní datový terminál pracuje v kmitočtovém pásmu od 4 do 8 GHz na vzdálenost do 200 km. Doba přípravy PBP k letu nepřesahuje 3 minuty, přistávací manévr trvá 2 minuty. OUTRIDER je vybavován modulovým průzkumným zařízením, nazývaným Plug-In Optronic Payload o celkové hmotnosti do 40 kg, které využívá plošného detektoru. Pro snímkování terénu ve dne i v noci za libovolných meteorologických podmínek je využívána barevná nízkoúrovňová CCD kamera spolu s termovizní kamerou s dopředným snímáním typu FLIR a zařízením pro automatické sledování pozemních cílů. Může být rovněž vybaven radiolokátorem s vysokou rozlišovací schopností typu SAR. Celkový příkon všech senzorů může dosahovat až 750 W. Informace o poloze zjištěných cílů je udávána v absolutních souřadnicích s přesností lepší než 100 metrů, což umožňuje přímé využití např. bojovými letouny při úderu ze vzduchu. Souprava PBP OUTRIDER je převážena na dvou terénních automobilech HMMWV, převážena může být i letecky, např. dopravním letounem C-130. Původně se plánoval provoz OUTRIDERu pouze z pozemních drah. Nyní se počítá i s jeho nasazením z vojenských lodí (především velkých vyloďovacích plavidel), avšak právě jejich elektronické systémy nepříznivě ovlivňují činnost palubní elektroniky OUTRIDERu.

GLOBAL HAWK

V rámci projektů HAE je vyvíjen také bezpilotní prostředek GLOBAL HAWK firmy Teledyne Ryan Aeronautical. GLOBAL HAWK o hmotnosti 11 600 kg, doletu 5500 km, s dostupem 20 000 m a vytrvalostí letu až 40 hodin má užitečné zatížení asi 1000 kg. Má být vybaven radarem se syntetizovanou aperturou SAR, televizní a infračervenou kamerou a zabezpečovat vedení průzkumu prostoru bojové činnosti, hodnocení výsledků zasazení úderů, radioelektronické rušení prostředků PVO a radiolokační vyhledávání a identifikaci cílů. GLOBAL HAWK se vyznačuje skutečně pozoruhodnými výkony. Za jednu hodinu letu má nasnímat a vyhodnotit prostor o ploše asi 9000 km2. Ke vzletu a přistání má být použito letounového způsobu (kolový podvozek). Let je řízen automaticky. Jeden bezpilotní prostředek by měl stát přibližně 10 milionů USD. První prototyp byl vyroben koncem roku 1997 a v průběhu roku 1998 se mají uskutečnit letové testovací zkoušky.

DARKSTAR

Americká firma Lockheed Martin v součinnosti s firmou Boeing v rámci supertajného projektu vyvíjejí bezpilotní prostředek DARKSTAR typu stealth (neviditelný). Studie a následné vývojové práce DARKSTAR dosud probíhaly pod názvem TIER 3-. DARKSTAR patří do relativně nové kategorie PBP, nazývané LO HAE (Low Observable High Altitude Endurance). Hlavním jejím posláním je schopnost vedení utajeného vzdušného průzkumu z velkých výšek v cizím vzdušném prostoru. Důležitým faktem je skutečnost, že kategorie LO HAE byla navržena až dodatečně k doplnění kategorie klasických, neboli konvenčních bezpilotních prostředků TIER II+ (CONV HAE - Conventional High Altitude Endurance) s vytrvalostí letu 12 až 54 hodin. Ty mohou sice působit ve vyšších výškách po delší dobu a mohou nést těžší užitečné zatížení, ale pro svá pouze omezená opatření stealth jsou snáze zjistitelné.Projekty TIER II+ i TIER III- (DARKSTAR) jsou řízeny americkou agenturou pro pokročilé vývojové programy ARPA (Advanced Research Projects Agency), zastupující kancelář pro systémy vzdušného průzkumu amerického ministerstva obrany (DARO - Defense Airborne Reconnaissance Office). Jejich zavedení do operačního použití se předpokládá od roku 1999. Až zvládnutí nových technologií a zejména pak "tvrdé zkušenosti" z války v Perském zálivu zásadním způsobem ovlivnily myšlení i přístupy ke koncepčním otázkám a značně tím přispěly k urychlení jeho vývoje.

Celková koncepce a provedení bezpilotního letounu DARKSTAR doposud nemají v oblasti bezpilotních prostředků obdoby. Pozornost konstruktérů se soustředila hlavně na co nejmenší dopřednou efektivní radiolokační odraznou plochu s cílem snížit nebo dokonce i znemožnit zjišťování a sledování DARKSTARu radiolokačními prostředky protivníka, což mu má umožnit nepozorované vedení průzkumu relativně nízkou rychlostí ve výšce do 15 000 metrů po dobu delší než 8 hodin. Taktický dolet letounu je 1800 km. Drak DARKSTARu o délce 4,6 m a rozpětí 23 m a hmotnosti 3,9 t je vytvořen z kompozitních materiálů. Pohon letounu zabezpečuje jeden proudový motor FJ44 firmy Williams International/Rolls Royce.

Systematické nasazování zejména v krizových oblastech má velitelským orgánům na stupni divize-sbor poskytovat spojité aktuální informace z rozsáhlých zájmových prostorů bojiště a to i v hloubce teritoria protivníka za všech povětrnostních podmínek ve dne i v noci.

Hlavními prvky integrovaného systému řízení jsou inerciální navigační zařízení, kombinované s terminálem diferenciálního družicového navigačního systému DGPS (Diferential Global Positioning System) s možností korekcí navigačních dat. Hlavní přijímací anténa terminálu o průměru 1,2 m je instalována v hodní části trupu. Pomocná nožová anténa DGPS je instalována dále směrem k zádi letounu. Její charakteristika umožňuje příjem signálů navigačních družic, vyskytujících se v celé horní polosféře. Vestavěný hlavní řídicí počítač umožňuje programovat všechny fáze letu i jejich dodatečnou úpravu za letu povely z pozemního střediska. Novinkou je skutečnost, že přenos řídicích povelů na BL má být realizován využitím VHF vojenských spojových družic. Základními průzkumnými prostředky DARKSTARu jsou radar s vysokou rozlišovací schopností typu SAR firmy Westinghouse nebo elektrooptická průzkumná kamera NIIRS 5.6. Předností je možnost operativní instalace vhodného senzoru v polních podmínkách těsně před letem v závislosti na požadavcích průzkumu, podmínkách a charakteru úkolu. Během jedné mise ve standardním režimu průzkumného letu je DARKSTAR schopen poskytovat detailní informace z prostoru o rozloze 2800 km2 s rozlišovací schopností 0,9 m, nebo až 600 detailních digitalizovaných snímků plochy 2 x 2 km s rozlišovací schopností 0,3 m. Získaná a za letu částečně zpracovaná data mohou být předávána do pozemních vyhodnocovacích středisek na přímou rádiovou viditelnost širokopásmovým směrovým spojovacím systémem rychlostí 137 Mb za sekundu a na větší vzdálenosti rovněž směrovým družicovým přenosovým systémem rychlostí 1,5 Mb za sekundu.

Dragonfly

Bezpilotní vrtulník Dragonfly americké firmy Boeing, vyvíjený v rámci programu letounu s předkřídlem a rotačním křídlem CRW (Canard-Rotor-Wing), je určen k vedení průzkumu a přehledu bojiště. První zprávy o jeho vývoji se na veřejnosti objevily již v roce 1992. Základem koncepce je studie NASA vrtulníku vysoké rychlosti a pozdější návazné studie firmy Hughes nové technologie rotačního křídla. Rotační křídlo o rozpětí 3,66 m je technologickou novinkou. Křídlo může totiž fungovat jako otočný nosný rotor u běžného vrtulníku, nebo jako nepohyblivé křídlo.

Tato koncepce má výhodu zejména v tom, že Dragonfly může startovat a přistávat svisle a nepotřebuje tedy vzletovou a přistávací dráhu a v případě potřeby je schopen létat vysokou rychlostí jako běžný letoun s pevným křídlem. K dobré stabilitě a řiditelnosti přispívají předkřídlo a ocasní plochy s řiditelnými křídélky. Vrtulník o celkové délce 5,26 m a výšce 1,6 m a maximální vzletové hmotnosti 600 kg je vybaven tříbodovým zatahovacím podvozkem. Unese užitečné zatížení o hmotnosti 91 kg. Navigace a řízení vrtulníku jsou založeny na programování trati letu počítačem s využitím družicové navigace GPS. Ve vrtulníkovém režimu výstupní plyny vycházejí z trysek na úrovni konce rotoru a jejich usměrňováním je kompenzován otočný moment nosného rotoru a slouží k řízení natáčení vrtulníku v horizontální rovině. V letounovém režimu, do kterého přechází při rychlosti letu 241 až 278 km/h, je rotor zastaven a výstupní plyny jsou vedeny přímo dozadu, jako u běžného proudového motoru s tryskou. K provedení hbitého manévru o rychlosti M0,7 až M0,8 může být křídlo nastaveno a v jiném šikmém úhlu. Dosahuje maximální rychlosti letu až 694 km/h. Praktický dostup vrtulníku je 3050 m, taktický dolet 1815 km a vytrvalost letu až 3 hodiny.

Bezpilotní a pilotovaná verze vrtulníku Dragonfly

V březnu roku 1998 DARPA udělila firmě Boeing kontrakt v hodnotě 24 mil. USD na vývoj a stavbu dvou létajících prototypů vrtulníku Dragonfly pro účely letových testovacích a předváděcích zkoušek. První zkušební let vrtulníku se předpokládá v roce 2001. Bezpilotní vrtulník Dragonfly má být zaveden do výzbroje amerického vojenského námořnictva. Uvažuje se rovněž o větší, pilotované verzi vrtulníku, kterou by mohla využívat americká námořní pěchota.

Model 324

Bezpilotní prostředek Model 324 americké firmy Teledyne Ryan Aeronautical je typickým zástupcem celokompozitových prostředků, který byl postaven na základě perspektivních požadavků na průzkum a pozorování bojiště. Nedávno byla zahájena jeho sériová výrova a je zaveden ve výzbroji amerických ozbrojených sil. Vzhledem k vysoce ekonomickému letu dosahuje mimořádné vytrvalosti letu. Vypouštěn je z mobilního startovacího zařízení (rampy). Bezpilotní prostředek Model 324 o celkové délce 6,1 m, rozpětí křídel 3,35 m, výšce 0,61 m a celkové vzletové hmotnosti 1077 kg může nést užitečné zatížení do hmotnosti až 132 kg. Dosahuje rychlosti letu větší než M0,8, praktický dostup je 13 100 m a taktický dolet 966 km. Základními senzory jsou optická kamera KS-153A firmy CAI/Recon Optical a infračervený řádkový snímač D-500 IRLS firmy Loral.

ALTUS

Firma General Atomics Aeronautical Systems v součinností s NASA vyvíjí bezpilotní prostředek pro velké výšky ALTUS. Prostředek o délce 6,71 m, rozpětí křídel 16,76 m a hmotnosti 974 kg je vybaven motorem Rotax 914 a unese užitečné zatížení 148,5 kg. Je ideální pro plnění spojovacích úkolů a přenosy dat. Může operovat ve výšce do 19 812 m a slouží k ověřování nových technologí, využitelných u jiných typů bezpilotních prostředků, jako např. Predator.

VČELA-1T

VČELA-1T je ruský průzkumný bezpilotní prostředek o hmotnosti 138 kg, určený k průzkumu pozemní situace, rozmístění sil, vojenských základen a vyhodnocování postavení a pohybu pozemních cílů. Je poháněn motorem o výkonu 14,9 kW. Taktický dolet je asi 50 km, působit může ve výšce od 100 metrů do 2,5 km po dobu až 2 hodin. Pozemní vojsko ruské armády obdrželo 50 těchto bezpilotních prostředků. V Čečensku má dispozici jediný systém vzdušného průzkumu STROJ-P s 10 bezpilotními prostředky VČELA-1T. Start bezpilotního prostředku se provádí pomocí dvou raketových urychlovačů, které se montují před každým vypuštěním. Záruční doba ochrany prostředku v hermetickém kontejneru je 6 let, záruční doba používání 7,5 let, pravidelné technické prohlídky se provádějí po 5000 letových hodinách. Průzkumný bezpilotní prostředek VČELA-1T se skládá z pozemní řídicí ústředny dálkového řízení na pásovém samohybném vozidle, které slouží také ke startu, technického vozidla typu KAMAZ pro předletovou přípravu a také dopravního prostředku GAZ-66.

VČELA-2

Nedávno byl vyvinut další typ bezpilotního prostředku nové generace VČELA-2. Údajně má mít dvojnásobnou vytrvalost letu (4 hodiny) a lepší manévrovací schopnosti. Taktický dolet 70 km je limitován maximálním dosahem rádiového povelového systému pro řízení letu a přenos obrazové informace na zem. Vysoká pravděpodobnost přežití v moderním boji je dána malými rozměry, použitím plastových materiálů (radary je prakticky nezjistitelný) a také tichým letem v malé výšce.

ŠMEL-1

Ruský bezpilotní prostředek Jak-61 ŠMEL-1 (Bumblebee) je předurčen k plnění hlavně vzdušného průzkumu a pozorování pozemní situace ve dne i v noci. Nyní je vyvíjena speciální verze radioelektronického průzkumu a rušení. Do operačního použití ruských ozbrojených sil byl zaveden v roce 1995 a je používán v mobilním systému ŠTĚRK. Dosud bylo vyrobeno 50 bezpilotních prostředků tohoto typu. Vývozní verze nese označení MALACHIT. Současně s tím ruské ministerstvo obrany objednalo 20 bezpilotních prostředků dalekého dosahu Tu-234 REJS-D firmy Tupolev. Vývozní verze nese označení STRIŽ. Výroba byla zahájena koncem roku 1999. ŠMEL-1 je hornoplošník celokovové konstrukce o rozpětí 3,25 m, délce 2,78 m, výšce 1,1 m a hmotnosti 130 km. Rychlost letu při hlídkování v operační výšce 100 až 3000 m dosahuje 140 km/h (maximální rychlost 180 km/h). Konce křídel jsou zahnuty směrem dolů. Přibližně válcový trup je zakončen válcovým krytem. Uvnitř je instalován hnací dvoutaktní dvouválcový motor o výkonu 23,9 kW s tlačnou třílistou vrtulí. Je opatřen čtyřkolovým pevným kolovým podvozkem. Hlavními průzkumnými senzory jsou televizní kamera se zoom objektivem a zorným polem od 3 do 30°, infračervený řádkový snímač, pracující v rozsahu vlnových délek 8 až 14 µm. Později byl vyvinut přesnější lineární skener s prostorovou rozlišovací schopností 3 mrad pro snímání terénu o šířce, odpovídající 3,4 násobku letové výšky. Řídicí ústředna, instalovaná vedle startovací rampy má dvě pracoviště operátorů a umožňuje současné řízení dvou bezpilotních prostředků. Trať letu může být předprogramována, nebo řízena ručně operátorem. Stabilizovaný let je řízen autopilotem, řídicí plošky jsou ovládány malými elektromotorky. Dosah elektronického systému řízení letu a přenosu dat je 60 km. ŠMEL-1 je vypouštěn z upraveného podvozku pásového vozidla BMD z přepravního kontejneru, ve kterém je uložen se sklopenými křídly. Vedle kontejneru je sklopná startovací rampa. Před vzletem se křídla připevní a prostředek se vybaví dvěma urychlovacími motory na tuhé pohonné hmoty. Prostředek přistává zavěšen na padáku na čtyřkolový podvozek.

STREKOZA

Ruská společnost OKB A. Jakovleva vyvíjí taktický bezpilotní prostředek STREKOZA. I přesto, že celková hmotnost prostředku STREKOZA je pouhých 40 kg, má být schopen plnit všechny úkoly jako VČELA-1T. Tento operativní a na obsluhu velmi jednoduchý prostředek bude schopen provádět vzdušný průzkum nepřetržitě po dobu 6 hodin ve vzdálenosti do 50 až 100 km (maximální dosah rádiového povelového systému) od pozemního řídicího střediska. Užitečné zatížení prostředku mohou tvořit kombinace různých senzorů, zejména televizní a infračervené kamery. Bezpilotní prostředek STREKOZA, který se nyní nachází v počáteční fázi vývoje, má být připraven k operačnímu nasazení v pozemním vojsku ještě před rokem 2005.

R90

R90 je produktem ruského vývojového střediska ENICS. Svojí konstrukcí a způsobem použití se odlišuje od běžných typů průzkumných bezpilotních prostředků. Je totiž nesen v kontejneru na závěsníku bojového letounu a vypouštěn povelem pilota pro účely průzkumu a přehledu bojiště. Poprvé byl spatřen na moskevské výstavě letecké techniky v roce 1993 a v roce 1995 byl již testován. R90 je nenávratový bezpilotní prostředek o hmotnosti 45 kg válcového tvaru o délce 1,42 m, výšce 0,4 m, průměru 0,28 m a s rozpětím křídel 2,56 m. Křídla jsou sklopena k tělu a teprve po vypuštění se rozvírají. V přídi je instalována televizní kamera, která snímá obraz bojiště. Snímaný a digitalizovaný obraz je společně s údaji o poloze bezpilotního prostředku předáván přenosovým systémem do pozemního střediska. I když je prioritně určen k průzkumným účelům, může být používán i jako klamný cíl. Trať letu lze programovat a průběžně kontrolovat příjmem signálů z družicového navigačního systému (pravděpodobně GLONASS). Letoun může vypustit kontejner o hmotnosti 120 kg nad zájmovým prostorem při rychlosti letu do 1800 km/h ve výšce od 1000 do 9000 m. Po dosažení zvolené výšky, je z něj bezpilotní prostředek vymrštěn, rozvinou se křídla a je zažehnut motor. Během průzkumu bojiště v maximální výšce 3000 m dosahuje rychlosti 108 až 144 km/h po dobu 30 minut.

POZEMNÍ VYHODNOCOVACÍ STŘEDISKA

Průzkumná data mohou být v pozemních střediscích dále zpracována podle požadavků velitelů a přizpůsobena pro další využití zejména pro potřeby plánování bojové činnosti. Zde mohou být uplatněny všechny výhody digitálního zpracování obrazových informací (změna měřítka zobrazení, sloučení obrazu s digitální mapou, periodické vyhodnocování změn v konkrétních zájmových prostorech, veškerých aktivit protivníka, jako např. vyhodnocování soustřeďování a stanovení počtů a druhů bojové techniky, způsob maskování apod.). K největším přednostem patří i počítačové porovnávání obrazu před a po úderu letectva při vyhodnocování účinnosti bombardování. Tato metoda již byla prakticky ověřena během války v Perském zálivu.

Kancelář DARO současně vyvíjí systém CIGSS (Common Imagery Ground/Surface System), umožňující provozní slučitelnost a výměnu formalizovaných standardních dat stávajících 8 typů mobilních vyhodnocovacích středisek obdobných průzkumných systémů všech složek ozbrojených sil, zabezpečujících příjem, zpracování vytěžování a předávání dat z různých prostředků vzdušného průzkumu.

Opatření zahrnuje úpravu sotwarového i hardwarového vybavení středisek amerického pozemního vojska, vojenského námořnictva a námořní pěchoty JSIP (Joint Service Imagery Processing System) pro příjem průzkumných dat z elektrooptických, infračervených, a radiolokačních dat na taktickém stupni. Opatření konstrukční integrace má mimo jiné umožňovat součinnost s libovolným bezpilotním prostředkem.

Obrazová příloha:

Zdroje a obrázky: FLIGHT INTERNATIONAL, Jane’s UAVs Systems 1999-2000, Jane’s UAV and Targets (Issue Fourteen), Tactical Unmanned Aerial Vehicles Overview 1997, Global Defence Review 1997, Jane’s Defence Weekly, Military Technology, Krasnaja zvezda, Air Zone, IDR, MILITARY PARADE, Zarubežnoje vojennoje obozrenije, prospektové a firemní materiály, materiály tiskových středisek výstav letecké, kosmické a vojenské techniky, Internet (DARPA, USAF, specializované firmy).