Major Jaroslav Míka: Splnil se mi klukovský sen

Stát se pilotem stíhačky je snem mnoha malých kluků. V tomto ohledu nebyl výjimkou ani malý Jaroslav Míka. Jemu se ovšem dětský sen, na rozdíl od mnoha ostatních kluků, splnil. Dnes je velitelem první zahraniční mise taktického letectva Armády ČR - Air Policing, v rámci které v těchto dnech čeští vojenští piloti začali střežit vzdušný prostor pobaltských republik.

Na otázku, jak se dětský sen promění ve skutečnost, začíná pětatřicetiletý major Míka vyprávět svůj příběh: Že chci být pilotem, jsem věděl už asi v pěti letech. V Příbrami, blízko našeho bydliště, bylo vojenské záložní letiště a já tam viděl létat stíhačky. Tolik to na mě zapůsobilo, že to rozhodlo o celé mé budoucnosti. Pak už jsem si za svým cílem šel jako buldok.

Zjistil jsem, že jsou dvě cesty. Nastoupit na vojenské gymnázium a pak jít studovat vysokou leteckou do Košic. Další možnost bylo studovat v civilu a zároveň létat v Aeroklubu. Rozhodlo to, že při studiu civilního gymnázia jsem měl možnost už od čtrnácti let létat, kdežto na vojenském gymnáziu bych se k létání dostal možná někdy na konci čtvrtého ročníku. A rozhodl jsem se správně.

Dodnes mým nejkrásnějším zážitkem bylo první sólo na větroni. V patnácti letech jsem poprvé letěl sám. Byl to tak intenzivní pocit, že ho doteď nic nepřekonalo. Dokonce si přesně pamatuji, jaké bylo počasí a všechny další detaily. Ale já jsem jako vojenský pilot šťastný vlastně pořád. Všechno mi přináší radost. Třeba když jsem poprvé letěl na Delfínu nebo na Albatrosu, což je úžasný stroj, létání s Alkou bylo prima, a když pak přišel Gripen, to se také nedá zapomenout.

Naproti tomu, abych zodpověděl vaši otázku, jestli jsem se někdy cítil v ohrožení života, tak z profesního pohledu to bylo asi v roce 2005 při nočním létání. Při manévru sudový výkrut -zjednodušeně otočení okolo své podélné osy. V tom mraku a tmě jsem ho udělal moc rychle, takže se mi zamotal vestibulární systém a v tu chvíli jsem si nebyl jistý jsem hlavou vzhůru nebo nahoru. Ten pocit trval asi tak pět vteřin. Ale těch pět sekund je v takové chvíli nekonečných a člověku prolétne hlavou všechno možné. Naštěstí se mi prostorová orientace rychle vrátila, bezpečně jsem přistál a víckrát se mi nic podobného nestalo.

Abychom ale nepředbíhali. Přišla na řadu vysoká letecká škola v Košicích a po rozdělení Československa jsem pokračoval na dnešní Univerzitě obrany Brno. Po absolvování školy jsem přišel do Čáslavi a považuji za štěstí, že jsem dodnes nemusel měnit útvar.

Stal jsem se prvním profesionálním vojákem a pilotem v naší rodině. Otec byl horník a říkal, že kdybych si vybral tuhle profesi, tak do dolů mě pustí jen přes jeho mrtvolu. Poslechl jsem ho dokonale - místo dolů jsem šel nahoru. Možná o mě měli rodiče ze začátku strach, ale když viděli to moje nadšení, tak raději nic neříkali a dnes už jsou zvyklí.

Nebylo ale vždycky všechno ideální. V devadesátých letech nastalo období určitých nejistot a piloti se téměř nedostali do vzduchu. Někteří měli nalétáno třeba čtyři hodiny za rok. Byl jsem z toho tak demotivovaný, že jsem přemýšlel o odchodu do civilu. Ale rok 1999 byl zlomový. Vstoupili jsme do NATO a začalo se létat. Zavádění letadla  L-159 mě nakonec u vojáků udrželo. Byl tu přede mnou pořád můj dětský sen - dostat se na stíhačku. Dnes jsem rád, že jsem vytrval.

Když se ptáte na první velitelskou funkci, tak to bylo v roce 2000 - stal jsem se velitelem roje a v roce 2007 velitelem letky - letka má zhruba 130 lidí, 20 pilotů, 100 techniků a 10 administrativních pracovníků. Teď mám před sebou zatím nejzodpovědnější úkol. Jako velitel kontingentu Air Policing, který se do historie vojenského letectví zapíše také svým prvenstvím - je to první využití naší taktické letky mimo území České republiky. Čeká nás v podstatě běžná práce, ale budeme chránit vzdušný prostor pobaltských republik a budeme létat s ostrými zbraněmi. Máme pravomoc zasahovat, ale pouze proti vojenským hrozbám. Nesmíme zasáhnout proti civilním letadlům, byť by se jednalo o teroristické útoky. Máme však možnost pomoci a asistovat civilním letadlům, která jsou v nouzi.

A co mi velitelská funkce přináší pozitivního? Můžu ovlivňovat věci, které jsem dříve ovlivňovat nemohl. Mám možnost směrovat lidi za nějakou svojí vizí a zúročovat získané zkušenosti. Má to ovšem svoje negativa. Nemám rád papírovou práci, které se teď nevyhnu. Také to znamená méně létat. Je mi líto, že už nikdy nebudu dělat displeje - leteckou show, kterou jsem měl moc rád. Byl to adrenalin a ve mě je pořád ten malý kluk, co chce být ve vzduchu.

Když mám prozradit něco ze soukromého života, tak doma u Čáslavi jsem nechal manželku, čtyřletého syna a desetiměsíční dceru. Rodina je pro mě všechno a čtyřměsíční odloučení v Litvě bude těžké. Nejspíš, stejně jako u syna, přijdu o první krůčky své dcery. Ale třeba bude hodná a počká, až se vrátím.

Autorka: Věra Černá