Útvar, z kterého se neodchází

Větrušice u Žatce. Údajně vojenská posádka, z které se jen tak pro nic za nic neodchází. A když už ano, tak s brekem do penze. Proč tomu tak je? „Zdejší pracoviště radiolokačního průzkumu tady působí od roku 1952. Letos tedy slaví půlstoletí svého trvání. Ale to není ten hlavní důvod, proč si lidé k Větrušicím zachovávají takřka domovský vztah,“ říká major Luděk Kohlmann, velitel střediska radiolokačního průzkumu (CRP-1).

„Největším bohatstvím tady byli vždy lidé. Jejich hodnota je všeobecně známa a respektována. Vycvičit člověka, který si pod tečkou na obrazovce dokáže představit reálný cíl, je práce minimálně na tři roky. Můžete sice vládnout nadstandardními předpoklady, můžete být bezpečnostně čistý a mít diplomy z několika vysokých škol, ale když vás posadíme do křesla velitele směny, tak stejně budete muset mít za zády další dva lidi. Číst z obrazovky vše potřebné o dopravním prostředku je opravdu umění. Nejde jen o to, abyste vyhodnocovali vzdušnou situaci ve svěřeném prostoru, ale vy musíte především předvídat a rozhodovat, přitom ve velmi krátké době. A to se nedá osvojit šmahem ruky. Zkrátka, když se v těchto situacích pohybujete, zákonitě si vytváříte ke své profesi vztah,“ dodává velitel.

I nezasvěcenému musí být nad slunce jasné, jakou nezadatelnou roli v pohotovostním systému protivzdušné obrany České republiky, potažmo v aliančním integrovaném systému NATINADS (NATO Integrated Air Defence System), právě Větrušičtí plní. Všechno to jejich nepřetržité sledování, vyhodnocování či uvědomování o výskytu vzdušných objektů v prostoru vymezené odpovědnosti totiž „ústí“ do jednotné multiradarové informace. „Máme svoje místo v tvaru,“ konstatuje výstižně mjr. Kohlmann.

Detailněji nahlédnout „pod prsty“ velitele směny pracoviště radiolokačního průzkumu obnáší nejednu těžkost. Ne že by hovořit nechtěli, ale dostat se k nim je problém. Do podzemních sálů totiž může vstoupit pouze pár vyvolených. Přesto lze na tyto osoby prozradit, že k závidění toho moc není. Být v průměru každé tři dny ve 24 hodinové službě (navíc se zodpovědností jakou mají), je tvrdý chleba. „V letních měsících, kdy se čerpají řádné dovolené, se střídáme i po čtyřiadvaceti hodinách,“ dodává jeden z nich.

Zdravotní studie zabývající se vlivy „podzemky“ na příslušníky směn ve svých závěrech doporučila maximálně dvouhodinový pobyt na pracovišti a poté nezbytnou přestávku. Razantní změnu však přinesla nová technologie. „Když jsem začínal ve Větrušicích před patnácti roky, bylo to tady postaveno na ruské technologii. Jmenovalo se to Systém automatizovaného velení VS-11M. Samé elektronky a velké zobrazovací panely. Taková malá továrna na teplo,“ vzpomíná podplukovník Jaroslav Noska, zástupce velitele střediska radiolokačního průzkumu. „Stávající systém ALES nás posunul na diametrálně jinou bázi. Radiolokační technika je schopna odpovídajícím způsobem pokrýt požadavky na tvorbu a přenos informací o vzdušné situaci, včetně aktivní a pasivní obrany těchto prostředků.“

Přezbrojení CRP Větrušice na špičkovou radiolokační aparaturu proběhlo nestandardním, ale rychlým postupem. Nejprve najela těžká technika a vše nepotřebné vybagrovala. Poté se začal instalovat český software. Jinými slovy, z několika tun všemožného zařízení přezbrojili na několik kilogramů počítačů. Přitom se několikanásobně zvýšila účinnost služby. „Někteří jednotlivci i zamáčkli slzu, když se museli po deseti letech přeškolit z tlačítka na myš. Nová technologie však podstatně zjednodušila jejich práci, navíc se vylepšilo pracovní prostředí,“ říká velitel.

Nezanedbatelnou skutečností je i to, že se větrušické pracoviště radiolokačního průzkumu zúčastňuje mezinárodních cvičení v rámci Severoatlantické aliance. Od roku 1997, kdy se konalo společné zaměstnání Armády České republiky a německého Bundeswehru pod názvem Common Goal, udržuje CRC Větrušice blízké kontakty s CRC Lauda ve středním Německu. „Německým stanovištěm prošla již většina našich příslušníků. Odborná stáž, kterou zde absolvují, je jedinečnou možností ke konfrontaci společných aliančních postupů,“ říká na závěr major Kohlmann.