Bosna - Kontingent Armády České republiky v misi SFOR

Čestí vojáci v Bosně a Hercegovině v mírových operacích pod vedením NATO

V prosinci roku 1996 Rada bezpečnosti OSN rozhodla o pokračování vojenské mise na území válkou zničené Bosny a Hercegoviny. Svou rezolucí číslo 1088 současně pověřila Severoatlantickou alianci, aby vytvořila mnohonárodní Stabilizační síly (Stabilization Force – SFOR) jako nástupce jednotek IFOR a pokračovala tak v plnění úkolů, jež vyplývaly z Daytonské mírové dohody.

Operace nazvaná Joint Guard byla oficiálně zahájena 20. prosince 1996 a její mandát skončil 20. června 1998. Na misi trvající 18 měsíců se podílelo všech šestnáct členských států NATO a rovněž vojenské jednotky z dalších dvaceti zemí v celkovém počtu 35 000 vojáků. Zúčastněné vojenské kontingenty byly začleněny do tří mnohonárodních divizí: Sever (s velitelstvím v Tuzle), Jihovýchod (s velitelstvím ve městě Mostar-Ortijes) a Jihozápad (s velitelstvím ve městě Banja Luka).

Poté, co se zásluhou vojáků z jednotek IFOR podařilo situaci v Bosně a Hercegovině stabilizovat, bylo hlavním úkolem příslušníků sil SFOR zajistit bezpečné prostředí, nezbytné k naplnění především civilních aspektů mírové dohody. Přítomnost mnohonárodních sil byla faktorem, který výrazně omezoval riziko vzniku nového válečného konfliktu na území Bosny a Hercegoviny a umožňoval zahájení procesu obnovy válkou zničené země.

Společně s vojenskými úkoly, kterými byly například monitorování situace a kontrola procesu odzbrojování, začínají jednotky v misi SFOR v úzké spolupráci s mezinárodními organizacemi plnit povinnosti související s přípravou a uskutečněním voleb a s návratem vyhnanců a uprchlíků.

Přetrvávající napětí mezi znepřátelenými národnostními entitami, doprovázené neochotou politické reprezentace bosenských Srbů a Chorvatů vytvořit společně s bosenskými Muslimy v Bosně a Hercegovině společný a fungující stát, však ztěžovalo podmínky pro návrat uprchlíků do jejich bývalých domovů.

Poválečná obnova země, která měla být jednou z nejdůležitějších podmínek udržení a zachování dlouhodobého míru, postupovala také jen velmi pomalu. Důvěra lidí v naplnění zásad mírové dohody byla nízká. Navzdory všem proklamacím a slibům zůstávala většina válečných zločinců stále na svobodě a ovlivňovala dění v Bosně a Hercegovině. Ve všech sférách života společnosti vládla rozsáhlá korupce.

Ukazovalo se, že myšlenka zachování celistvé a jednotné Bosny a Hercegoviny, jejího demokratického rozvoje za současné existence dvou vlád, tří armád, dvou rozpočtů a tří národů vyznávajících různá náboženství, bude stále méně reálná.

V prosinci 1997 se v Bonnu uskutečnila konference za účasti představitelů bosenských Srbů, Chorvatů, Muslimů a zástupců mezinárodního společenství. Zatímco mezinárodní společenství se dokázalo sjednotit na představě, jak účinně realizovat Daytonskou dohodu, představitelé jednotlivých etnik, kteří tvořili tříčlenné Předsednictvo Bosny a Hercegoviny, nebyli ochotni dosáhnout ani té nejmenší dohody a vzájemných ústupků. Jediným výsledkem bonnské konference se tak stala dohoda o kolektivním vedení, zákoně o občanství a zákoně o fungování rady ministrů Bosny a Hercegoviny.

Není proto překvapivé, že stále více lidí se začalo dívat s nedůvěrou na snahy o spojení národů v Bosně a Hercegovině v jeden celek. Představy jednotlivých nacionalistických politických stran i občansky orientovaných institucí o rozdělení území Bosny a Hercegoviny na tři etnické části však narážely na nevyřešené teritoriální požadavky hlavně mezi Muslimy a Chorvaty.

Tehdejší generální tajemník NATO Javier Solana zcela jednoznačně odsoudil návrhy rozdělit Bosnu a Hercegovinu na menší územní celky podle etnické příslušnosti a označil tento postoj za hrozbu pro celou Evropu. Oficiální uznání etnických rozdílů by totiž snížilo naději na usmíření a naopak posílilo nacionalistické postoje a tendence. Mohlo by sloužit také jako nežádoucí příklad na jiných místech Balkánu, kde žijí další národnostní menšiny. Jediným základem pro budoucnost Bosny a Hercegoviny tak zůstávala účinná a důsledná realizace všech aspektů Daytonské mírové dohody.

Kontingent Armády České republiky v misi SFOR

Doporučení vlády České republiky a souhlas obou komor Parlamentu s účastí českých vojáků v operaci Joint Guard byly zcela jednoznačným vyjádřením zájmu naší republiky podílet se i nadále na stabilizaci mírového vývoje na území bývalé Jugoslávie. Rozhodnutí vyslat do této operace jednotku Armády České republiky v síle mechanizovaného praporu (do 700 vojáků z povolání a vojáků v další službě) bylo pozitivně přijato jak ze strany NATO, tak i převážnou částí naší veřejnosti. Do podřízenosti velitelských orgánů Aliance byl prapor převelen dnem 20. prosince 1996.

K zabezpečení činnosti jednotky v misi SFOR schválila vláda České republiky finanční prostředky v celkové výši 1 488 477 000 Kč. Tato částka byla vyčleněna zčásti přímo ze státního rozpočtu České republiky a zčásti z rozpočtu kapitoly Ministerstva obrany ČR.

Kontingent Armády České republiky byl začleněn pod britské velení do sestavy mnohonárodní divize Jihozápad – MND-SW (Multinational Division – South West). Společně s britskými bojovými a zabezpečovacími jednotkami, kanadským mechanizovaným praporem, nizozemským mechanizovaným praporem a malajsijským mechanizovaným praporem plnili čeští vojáci úkoly operace v severozápadní Bosně.

Organizační struktura kontingentu Armády České republiky

Kontingent AČR v operaci Joint Guard tvořily:
- velitelství kontingentu a sekce součinnosti se štáby SFOR v počtu 22 osob,
- 6. mechanizovaný prapor v plánovaném počtu 600 příslušníků,
- vrtulníkový odřad v počtu 22 osob.

Velitelství kontingentu AČR

Velitelství českého kontingentu bylo umístěno v obci Bosanska Krupa (na území Federace Bosny a Hercegoviny). Jeho hlavním posláním bylo zajistit spolupráci jednotek AČR v misi SFOR s velitelstvím MND-SW v Banja Luce a s dalšími národními kontingenty. Kromě toho bylo velitelství českého kontingentu v nepřetržitém kontaktu s Generálním štábem AČR, aby bylo možné okamžitě řešit všechny požadavky a případné krizové situace v době působení českých vojáků v misi.

Jako velitelé kontingentu AČR v operaci Joint Guard postupně působili plukovník Jaroslav Jásek (od 20. prosince 1996 do 18. ledna 1997), plukovník Zdeněk Mach (18. ledna 1997 až 3. září 1997) a plukovník gšt. Jiří Kašpárek (od 20. září 1997 do 31. července 1998).

Sekce národní logistické podpory

Pracovníci Národního podpůrného prvku (National Support Element – NSE) v Záhřebu zajišťovali nejprve úkoly související s rekognoskací vhodných prostorů k rozmístění jednotek 6. mechanizovaného praporu. Sjednávali smluvní dodávky vody, elektřiny, potravin a dalšího potřebného materiálu z místních zdrojů. Po celou dobu operace odpovídali za finančně-ekonomické zabezpečení kontingentu AČR a za jeho nepřetržité zásobování potravinami a pohonnými hmotami. Řešili také záležitosti související s opravami techniky, výzbroje a dalšího vybavení.

Sekce součinnosti s velitelstvím SFOR

Vybraní příslušníci AČR plnili úkoly na základě požadavků velitelství SFOR v Sarajevu. Pracovali buď přímo ve skupině plánování velitele SFOR, nebo ve skupinách logistické podpory a ženijního zabezpečení operace. Jejich základním úkolem bylo podílet se ve spolupráci s dalšími příslušníky velitelství na plánování a vedení operací na celém území Bosny a Hercegoviny.

Sekce součinnosti s MND-SW

Na velitelství britské divize, které bylo umístěno v prostorách bývalé továrny na okraji města Banja Luka, pracovala skupina styčných důstojníků. V úzké spolupráci s dalšími pracovníky velitelství divize se podíleli na plánování úloh, které měly přímou návaznost na úkoly českého kontingentu, a zajišťovali požadovanou součinnost s ostatními kontingenty divize.

Velitelství a jednotky 6. mechanizovaného praporu

V počátku mise SFOR byl velitelem 6. mechanizovaného praporu AČR podplukovník Josef Prokš (od 20. prosince 1996 do 20. března 1997). Poté ho v této funkci při jednotlivých rotacích vystřídali podplukovník Pavel Jiráček (20. března 1997 až 2. prosince 1997) a podplukovník Jozef Šemelák (2. prosince 1997 až 24. srpna 1998).

Jednotkami, které tvořily hlavní organizační jádro českého praporu SFOR, byly v těchto obdobích 43. výsadkový mechanizovaný prapor a 44. výsadkový a průzkumný prapor (v podřízenosti 4. brigády rychlého nasazení) a konečně 23. mechanizovaný prapor (v podřízenosti 2. mechanizované brigády).

Organizační strukturu 6. mechanizovaného praporu, stejně jako v průběhu mírové mise IFOR, tvořily tři mechanizované roty, jedna ženijní rota, rota zabezpečení, rota velení, četa Vojenské policie a praporní obvaziště.

Základny českého praporu byly rozmístěny na obou stranách zóny separace oddělující bývalé znepřátelené strany. Velitelství praporu sídlilo v budově bývalé školy v obci Donja Ljubija (na území Republiky srbské – RS) a logistická základna praporu byla dislokována v Bosanské Krupě (Federace Bosna a Hercegovina – FBaH). U jednotlivých mechanizovaných rot došlo v červnu roku 1997 k dílčím změnám a k úpravě prostorů odpovědnosti. Důvodem bylo jednak přemístění 2. mechanizované roty do prostoru poblíž obce Blagaj Japra a jednak rozšíření prostoru odpovědnosti celého praporu o oblast Sanského Mostu. Po těchto změnách převzala 1. mechanizovaná rota, jejíž základna byla dislokována v obci Stari Majdan (na území FBaH), odpovědnost za oblast Sanského Mostu. Druhá mechanizovaná rota se základnou v Blagaj Japra (na území RS) odpovídala za oblast Nového Gradu, kde most přes řeku Unu spojuje dvě národnostní entity – srbskou a chorvatskou. Základna 3. mechanizované roty se nacházela v Bosanské Krupě na muslimské straně, ale prostor její odpovědnosti o rozloze téměř 1000 km2 se rozprostíral na obou stranách zóny separace. Hlavním úkolem příslušníků praporu bylo zajistit v prostoru jeho odpovědnosti bezpečné podmínky pro návrat uprchlíků. K tomu sloužilo pravidelné hlídkování a pozorování vytypovaných prostorů a objektů, dále pak zajištění demobilizace jednotek znepřátelených stran, jejich odzbrojení a kontrola stažení do kasáren, pátrání po hledaných válečných zločincích atd. Současně se však rozvíjela také spolupráce se zástupci místní samosprávy, s nevládními organizacemi a příslušníky mezinárodních úřadů, kteří působili v prostoru odpovědnosti praporu.

Na základě svého vysokého nasazení při plnění úkolů a dosažených výsledků byl český prapor pověřen vyčleněním záložních sil a prostředků rychlé reakce pro případné zásahy v celém prostoru odpovědnosti MND-SW.

6. vrtulníková jednotka

Dvacátého března 1997 se z letiště Přerov přesunulo do Bosny a Hercegoviny devět příslušníků létajícího a třináct příslušníků zabezpečovacího personálu AČR se dvěma vrtulníky Mi-17. Na základě rozhodnutí velitele MND-SW byla jednotka dislokována na kanadské základně ve městě Velika Kladuša.

Po nezbytné přípravě a seznámení s prostorem nasazení příslušníci vrtulníkové jednotky zahájili dnem 30. března 1997 plnění operačních úkolů. Vrtulníky byly vybaveny prostředky k zabezpečení součinnosti s vojsky NATO v polních podmínkách. Jejich osádky vykonávaly přepravní lety, rekognoskační lety, lety k přepravě a záchraně nemocných, k vysazování vzdušných a pozemních výsadků.

Za dobu nasazení vrtulníkové jednotky na území Bosny a Hercegoviny (do 20. června 1998) osádky nalétaly celkem 2188 hodin, provedly více než 4772 letů, přepravily 17 421 cestujících a 647 tun nákladu.

V době komunálních voleb v Bosně a Hercegovině v září 1997 vyslala Armáda České republiky k zabezpečení přepravních úkolů a k monitorování situace další dva vrtulníky Mi-17 a osm osob létajícího personálu.

Rotace příslušníků vrtulníkové jednotky se uskutečňovaly pravidelně po třech měsících. Do každé ze střídajících jednotek byl na dobu jednoho měsíce zařazen zkušený pilot, který se zahraniční mise již zúčastnil, a byl tak garantem předávání zkušeností. V osmi etapách se v sestavě 6. vrtulníkové jednotky vystřídalo celkem 140 příslušníků vzdušných sil AČR ze 6. základny dopravního letectva a 33. základny vrtulníkového letectva.