Osobnosti - nejstarší a nejmladší

Asi poprvé v dějinách AČR se účastnil zahraniční mise člověk, který by spíše ve svém věku měl mít čas na vnoučata, rybaření a zahrádku. A je velmi zajímavá „náhoda“, že pracuje v pojízdné laboratoři s člověkem, který svým věkem odpovídá právě těm vnoučatům.

Forma pěti otázek (někde ještě upřesňující otázka) a odpovědí:
1) Co Vás vedlo k rozhodnutí vyjet do mise v Afghánistánu?
2) Co na to Vaši blízcí?
3) Jak to tady snášíte, vzhledem ke svému věku?
4) Co si od této mise slibujete?
5) Myslíte si, že Vás tato zkušenost nějak ovlivní v dalším životě?

Nejstarším příslušníkem 11. polní nemocnice je kpt. RNDr. Jiří Vrtný, mikrobiolog, věk 61 let. V „civilu“ pracuje v Ostravě na Krajské hygienické stanici, bakteriologické oddělení.

1) Bylo to ne snad mé přání, ale oslovení od ředitele Krajské hygieny, který asi zřejmě vycházel ze zkušenosti z roku 1997, kdy byla kritická situace během záplav. Během dne jsem pobýval v zasažené oblasti, sbíral podklady pro noční „šichtu“ v laboratoři. Vypětí to bylo pro opravdu velké, ale vydržel jsem to. Tak asi na základě toho mě oslovil s tím, že 6 .polní nemocnice potřebuje mikrobiologa. Někteří kolegové z různých důvodů nemohli, tak jsem vlastně do výběru vybyl jen já. Je to paradox, nejstarší věkem a před důchodem… Ale pak jel jiný kolega z republiky a nabídka přišla znovu před výjezdem 11. polní nemocnice. Nabídku jsem přijal, protože psychicky jsem na to byl už připravený. No a taky trochu z trucu, když to nešlo poprvé tak teda teď.

2) Moji blízcí na to reagovali, protože jsem to řekl až na poslední chvíli, když to bylo jasné že pojedu a bylo to pro ně dost velké překvapení. Ty, kteří mě znají už dlouhou dobu, tak ty to nepřekvapilo. Vědí, že jsem tak trochu, jak říkají oni, v dobrém slova smyslu „dobrodruh“.

3) No já myslím, že to snáším velice dobře. Jak ty klimatické podmínky prach a horko. Kdysi jsem byl zvyklý na takové podmínky, protože jsem pracoval jako důlní dělník na Karvinsku.Takže ty podmínky z dolů se dají srovnat s tím co je tady. A pokud jde o odbornou práci, tak ta je náročnější, protože veškeré živné půdy jsem si musel připravovat sám v této pojízdné laboratoři. Bylo to tím, že jsem tu byl sám bez laborantek do 3.11. Bylo to takové zpestření, protože v laboratoři kde pracuji, tam je vše při ruce a nejsem tam sám. Zase tady se musí improvizovat a to mě opravdu baví, není to takové fádní.

4) Je to velmi dobrá profesní zkušenost, protože jsem nahlédl blíže do „kuchyně“ k lékařům. Prozatím jsem neměl možnost být tak nablízku pacientům a nahlédnout tak říkajíc lékařům na ruce a navíc to jsou polní podmínky. Je to i velká zkušenost v poznávání něčeho nového při tom jak učím na škole. Osobně je to pro mě změna v pohledu na situaci tady v Afghánistánu. To co jsem doma četl, viděl a slyšel v médiích tak to mohu tady konfrontovat s realitou. Jak tady lidé žijí, jak vypadají. A přiznám se, že si měním i svůj pohled na politickou situaci.

5) No to nevím. Mám obavy, že jakmile se vrátím domů opět to pojede ve starých kolejích, že se zase dostanu do toho stereotypu, ale přesto si myslím, že na spoustu věcí se budu dívat jinak. Jak na lidi naše, tak na to co se bude psát o zdejší situaci, která je tady a nebo také jinde ve světě.

Foto: npor. Ivan Havlíček

Nejmladším příslušníkem 11. polní nemocnice je prap. Klára Břicháčová, laborantka – mikrobiologie, věk 20 let. Doma slouží u VÚ 1998 Čáslav jako starší zdravotnice.

1) Především mě zajímalo, jak tady žijí místní obyvatelé a jak tady budu moci já sama pomoci, co se týče ošetřování a poznat tuto část země a její zvyky. Samozřejmě i v čem a jak tady lidé žijí ve skutečnosti, protože v televizi jak to vidím ukazují dost zkreslené informace.

2) Mí blízcí? Samozřejmě , že jsou na mě rodiče pyšní, ale zároveň mají o mě velký strach a byli by raději, kdybych nikam nejela. Ale mé rozhodnutí respektují a přesto mě všemi silami podporují. Při našem loučení měli oba slzy v očích. Zbytek rodiny mě varoval před podmínkami, které mohou v Afghánistánu nastat. Pozitivně reagovali na mé rozhodnutí mí bývalí spolupracovníci a profesoři a to mě velmi povzbudilo.

3) Myslím si, že celkem dobře. Jsem tady sice zatím pár dnů, ale líbí se mi tu. Počasí je tu báječné oproti nám v republice, já mám ráda teplo. A s tou prašností zase takový problém to není, což je taky fajn. Je to tu příjemný.

4) Přemýšlela jsem co mi to může dát. Tak asi především nový zkušenosti v oboru a taky v ošetřování místních pacientů, protože dvakrát týdně mám službu mimo laboratoř při ošetřování místních obyvatel. No a tady na mikrobiologii, to je zase spousta nových infekcí a bakterií než u nás v republice. Přece jen to je tady daleko víc zamořeno nemocemi než u nás. Z odborného hlediska to jsou fakt zajímavé věci, paraziti a pro nás exotické nemoci.

5) Myslím si, že mě ovlivní určitě profesně. Věřím, že si odsud odnesu odborné zkušenosti, které budu moci doma v republice do budoucna nějak realizovat. A po psychické stránce mě to taky určitě poznamená, no možná i zocelí. Přece to na člověka působí, když vidí jak tady žijí ty děti a i dospělí. V takový bídě a chudobě, no to musí člověka nějak poznamenat do života. Dotýká se mě to i osobně i když se snažím si to moc nepřipouštět k tělu. Tak nás to učili ve škole a taky ti starší a zkušenější nás v tom vedli. Ale stejně se to nedá nějak od sebe odříznout, zkrátka se mě to dotýká. To bych jinak musela být absolutně bez citu kdyby to se mnou nic nedělalo. Odnesu si odsud určitě nezapomenutelné vzpomínky a taky obrazy místních lidí jak tady doopravdy žijí.