O ženách kolem nás

Poměrné a rovnoprávné zastoupení žen v armádě je na pořadu dne. Sedmdesát procent vojenských profesionálů, mužů, je zajedno v tom, že by mělo v armádě sloužit více žen než dosud.

S tímto trendem počítá ministr obrany, management resortu i velení armády. Na sklonku minulého roku byl skupinou výzkumů personální sekce MO ČR realizován výzkum "Vojenský profesionál". Jednou z jeho částí je problematika žen. Závěrečnou zprávou nazvanou Ženy Armády České republiky dostávají všichni vojenští profesionálové do rukou dokument, jehož prostřednictvím mohou dát svým často abstraktním debatám reálný, věcný základ.

Ve výzkumu vypovídají o současném postavení žen v armádě ženy i muži. V roce 2002 se ho zúčastnilo 1509 respondentů (čtvrtina žen, zbytek muži) ze 115 útvarů (téměř polovina žen ze vzdušných sil, třetina z pozemních sil). Dodejme, že tři čtvrtiny dotazovaných žen jsou mladší 35 let, že téměř stejný počet respondentek slouží v praporčických hodnostech a má středoškolské vzdělání. Není možné v jednom informativním článku rozebrat všechny poznatky, které výzkum přinesl. Kromě jiného je totiž zajímavý právě svým širokým záběrem a konfrontací stanovisek zástupců obou pohlaví na vybrané otázky.

Struktura otázek pokrývá všechny podstatné problémy. Ať už jde o motivaci žen, jejich postavení, o názory na uplatnění, pracovní a životní podmínky, profesní kariéru či vztah k vojenské profesi nebo o vliv rodiny na vojenskou kariéru žen, nechybí ani hodnocení projevů sexuálního harassmentu.

Oproti minulému výzkumu uskutečněnému před sedmi lety se v tradiční hierarchii motivů žen vstupujících do armády (přitažlivost nabízené práce, některé sociální jistoty, finanční nezávislost apod.) ve větší míře objevuje přání dosáhnout žádoucího vzdělání i zájem o bezpečnost země (více než polovina žen), ale také možnost uplatnění vojenské profese v civilu. Motivaci více než jedné třetiny žen ovlivnily osobní důvody - muž nebo partner pracoval v AČR - a narůstající obavy z nezaměstnanosti.

Na adresu motivace jedna zajímavost. Mezi muži se často objevují názory, podle nichž vstupují ženy do armády proto, aby zde nalezly svého životního partnera. Jakkoliv by na tom nebylo nic špatného, ve výzkumu se pouze jedno procento žen domnívá, že by měly v armádě větší šanci vdát se.

V posledních dvou letech se procento vojenských profesionálů, mužů i žen, kteří podporují vyšší zastoupení vojákyň v AČR, znatelně zvýšilo. Zatímco v roce 2000 jich bylo 58 %, o dva roky později už 69 % (větší procento připadá samotným ženám). Výzkum prokazuje, že české vojákyně projevují přání sloužit v armádě co nejdéle i po uplynutí stanovené doby a jsou oproti svým kolegům tolerantnější k reálnému stavu většiny pracovních podmínek. Kritičtěji však vnímají možnosti služebního postupu (původní představy o platu se však dvěma třetinám z nich splnily) a interpersonální vztahy na pracovišti, zvláště některé projevy mužského chování. Přesto, uvádí se v základních zjištěních výzkumu, preferují mužskou dominanci.

Podobně jako muži jsou však tři čtvrtiny dotazovaných žen nespokojeny s nízkou společenskou prestiží své profese. Zatímco vojáci z povolání dávají hlavní vinu letitým korupčním aférám, špatnému hospodaření, permanentní reformě, nedomyšlené redislokaci a nekoncepčnímu řízení, vojákyně spíše špatnému řízení a dřívějším představitelům armády (ministři, NGŠ). Obě skupiny respondentů se shodují v tom, že k pozitivnímu hodnocení armády přispěla účast našich vojáků v zahraničních misích, vstup do NATO a pomoc armády při živelních katastrofách. Ženy více než muži oceňují vystupování současných představitelů AČR a jejich vliv na prestiž vojenského povolání v posledních letech, především ministra obrany.

Postavení vojenských profesionálů a vojákyň v armádě a společnosti bylo zkoumáno i ve světle rozkazu ministra č. 29/2002, v němž je vedoucím pracovníkům kromě jiného uloženo odstraňovat překážky, které by bránily rovným pracovním podmínkám žen a jejich uplatnění. Zavádění zvláštních opatření, která by zlepšila postavení žen jak v AČR, tak ve společnosti, vojenští profesionálové většinou odmítají. Pokud jde o armádu, odpověděla třetina žen, že neví, zda by si měla zvláštní opatření přát, pokud jde o společnost, vyjádřila se jich nerozhodně rovněž celá třetina. Muži a ženy, kteří měli opačný názor a uváděli i některé konkrétní návrhy na zlepšení postavení žen v armádě a ve společnosti, se však shodli v tom, že jde o dva odlišné problémy. Například problém platové diskriminace žen v armádě byl podle autorek zprávy Mgr. Jaroslavy Jandové a Mgr. Evy Pavlíkové vojenskými profesionály zmíněn zcela ojediněle.
O tom, zda se ženy rozhodly pro vojenské povolání správně, napovídají do určité míry jejich výpovědi na otázku: Jste hrdá, že jste vojákyní z povolání? Naprostá většina (92 %) odpověděla, že ano (51 % určitě ano, 41 % spíše ano).
Ta část žen, která slouží ve speciálních vojenských odbornostech, je sebevědomější a připravenější k bojovému nasazení než ty, které zastávají funkce tzv. podpůrné (například v logistice nebo územní obraně). Bez ohledu na zastávanou funkci se však téměř každá druhá vojákyně z povolání necítí být odborně připravena k bojovému nasazení (podobný handicap pociťuje každý čtvrtý muž), dvě třetiny jsou však navzdory tomu ochotné na případný rozkaz do války nastoupit.

Výzkum potvrdil, že soulad mezi povinnostmi v práci a rodině zvládají vojákyně daleko lépe než muži, s jejichž podílem na životě rodiny jsou ženy málo spokojené. Nerovné rozdělení rolí v rodině a ohodnocení žen ve společnosti také způsobuje, že (podobně jako ženy v civilních povoláních) vnímají postavení mužů jako výhodnější.
Pokud jde o vývojové trendy, potvrdil výzkum tradici. Mateřská role ženy bude zřejmě v jejím životě sehrávat i nadále rozhodující roli, ještě dlouhou dobu se asi u nás nesetkáme se ženou v generálské hodnosti. Také názor, že služba žen není plnohodnotná, mezi muži stále přetrvává. Mnohé formální znaky spojené s armádou (kázeň, pořádek, vojenská organizace) jsou však pro pragmatické ženy stále přitažlivé a jak autorky závěrečné zprávy uvádějí, případy, kdy se ženy rozhodují pro kariéru ve všem všudy srovnatelnou s mužem, jsou stále častější a budou tedy pravděpodobně stále častěji narušovat naše tradiční stereotypy.

Zmiňme se také o "populárním" harassmentu. Sexuální obtěžování se v AČR vyskytuje, k takovýmto případům však dochází výjimečně, resp. pouze občas. Sedmdesát procent dotazovaných žen se nikdy nesetkalo s problematikou sexuálního obtěžování, téměř šedesát procent považuje pozornost "harassmentu" věnovanou za přiměřenou, patnáct procent zastává názor, že je jeho závažnost přeceňována, pětadvacet procent naopak. K nejfrekventovanější formě "obtěžování" na pracovišti patří urážlivé a posměšné poznámky, méně časté jsou důvěrné dotyky, vážně míněné návrhy a ukazování pornografie. Případný konflikt v tomto směru jsou vojákyně ochotny řešit razantněji, okamžitě, tak, aby se to víckrát neopakovalo (94 % žen), ohlásit problém nejbližšímu nadřízenému by šla skoro pětina žen, zhruba jedna třetina by v podobné situaci žádný rozruch nevyvolávala.

Velkou pozornost věnoval výzkum jednomu z nejzávažnějších a v armádě nejzajímavějších témat - rovnosti příležitostí. V názorech na vykonávání typicky mužských vojenských odborností ženami se vojákyně a vojáci znatelně liší. Stejnou možnost vykonávat "mužskou" vojenskou profesi si přeje mít 69 % vojákyň, z mužů by takovou rovnost přálo ženám 55 % vojáků. Ženy chtějí mít stejné podmínky pro dosahování vojenských hodností i účast v misích a stejnou možnost vykonávat velitelské funkce. Výběr studia však směřují zpravidla k profesi, která je charakteristická spíše pravidelnou pracovní dobou, je méně časově náročná, nevyžaduje nadměrnou fyzickou zdatnost ani práci v terénu ani přímou řídící práci s větším počtem podřízených. Zhruba polovina všech dotazovaných mužů i žen preferuje v pozici nadřízeného muže a stejné části respondentů je to zcela lhostejné.

Na závěr uveďme důležitou poznámku. Rovnosti mužů a žen je v armádě věnována všestranná pozornost. Laskavý čtenář nechť vezme tuto frázi na milost, protože vyjmenovat aktivity a podněty pracovní skupiny Ministerstva obrany, inspekce ministra, Zpětnovazebního informačního systému, Otevřené linky armády a všech zainteresovaných funkcionářů je sotva možné, o chvále, kterou na adresu armády vyslovuje v tomto směru Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, nemluvě. Poznatky z výzkumu mohou být pochopitelně využity nejen ke zhodnocení účinnosti opatření vyplývajících z rozkazu ministra č. 29/2002, k informování vojenské veřejnosti, ale i v různých přednáškách na téma genderové rovnosti v AČR. Jsou také důležitým podnětem pro koncepční postupné kroky zabezpečující realizaci reformy.