Jsme respektovaným členem Aliance

Náčelník Generálního štábu AČR generálporučík Pavel Štefka byl ve dnech 17. až 23. dubna 2005 na oficiální návštěvě ve Spojených státech amerických. Po návratu jsme mu položili několik otázek.

Pane generále, jednal jste s předsedou sboru náčelníků  štábů Ozbrojených sil USA generálem Richardem Myersem. Jak si Armáda České republiky stojí v očích americké generality?

Na všech velitelstvích byla přijetí velice srdečná, s tím, že jsme chápáni jako armáda, která pomáhá Spojeným státům v boji proti terorismu. Jsme vnímáni velmi kladně, protože jsme zastoupeni ve všech operacích. Pozitivně hodnotí naši současnou i minulou účast v zahraničních misích. Vysoko staví hlavně zapojení našich speciálních sil v Afghánistánu, či několikaletou kvalitní práci našich polních nemocnic. Informoval jsem je o skutečnosti, že od července letošního roku převezmeme roli rámcového státu v Mnohonárodní brigádě Střed v Kosovu. Vnímají to, že jsme malým národem, který může na zahraniční operace vydat omezené finanční prostředky. Právě proto oceňují, že nemáme tendence z mezinárodních operací utíkat, a s povděkem kvitují snahu naši účast v misích posílit. Při jednání s ministrem obrany USA Donaldem Rumsfeldem jsem byl příjemně překvapen, jaký má přehled o tom, kde všude naše armáda v zahraničí působila a působí.

Navštívil jste několik výcvikových středisek americké armády. Můžete říci, jaké podmínky k výcviku mají tamní vojáci ve srovnání s námi?

Ano, měl jsem možnost navštívit výcviková střediska různých druhů sil. Všechno to jsou obrovská města s veškerou infrastrukturou. Kolem šedesáti tisíc lidí, ale v plném stavu jsou schopna pojmout až sto dvacet tisíc lidí. Prvním v řadě bylo výcvikové středisko Fort Polk, jímž projdou veškeré jednotky, které odcházejí do zahraničních operací. Mají zde vybudováno 17 afghánských, či iráckých, vesnic, kde se vojáci učí komunikaci a jednání s místním obyvatelstvem. Jsou cvičeni v situacích, do nichž se mohou dostat v reálu během služby v zahraničí. Poté jsme navštívili Fort Brook, výcvikové středisko pro speciální síly. To je pochopitelně absolutní špička. Ale potěšilo mne zjištění, že mají obdobnou výstroj a používají hodně podobný způsob výcviku jako naše speciální síly. Domnívám se, že je to výsledek naší dlouhodobé spolupráce, během níž jsme spoustu věcí převzali. Dalším v pořadí byla letecká základna Fort Pope, kde mají mimo jiné na 130 letadel typu Herkules. Posledním v řadě navštívených bylo výcvikové středisko námořní pěchoty Camp Lason. U příslušníků námořní pěchoty je typická daleko vyšší kázeň než u všech ostatních. Byl jsem se podívat i na jejich výcvik v bojových střelbách, kde jsem viděl, že používáme velmi podobné simulátory jako oni. Myslím, že se nemáme za co stydět, máme podobný způsob výcviku, obdobné trenažéry, simulátory a pokud budeme dál pokračovat ve spolupráci s kterýmkoliv druhem sil armády Spojených států, můžeme se ještě hodně posunout kupředu.

Nabízí nám Ozbrojené síly Spojených států amerických nějakou konkrétní pomoc týkající se výcviku?

Ano. Ve Fort Brooku jsem shodou okolností potkal tři ze šesti našich studentů, kteří jsou tam na několikaměsíční stáži u Special Forces. Cvičí se tam v oblasti ženijní, vyzbrojování a přípravě na klasickou velitelskou funkci. Mimo to využíváme dva hlavní programy spolupráce. FMS, z něhož se nakupují například simulátory, střely a jiné, a IMAT, jenž zahrnuje studijní program, který umožňuje našim vojákům účastnit se vzdělávání přímo v USA.

Můžete konkretizovat jednání v Norfolku?

V Norfolku jsem byl v podstatě jen pár hodin, ale potkal jsem se tam s generálem Edmundem P. Giambastianim, který je zároveň velitelem Velitelství NATO pro transformaci. V současné době pracují na vizi do roku 2020. Jednali jsme o tom, zda lze jejich poznatky a závěry nějak využít pro potřeby reformy a transformace našich ozbrojených sil.

Dostal jste Řád Záslužné legie a byl jste uveden do Síně slávy americké Univerzity obrany. Souvisí ta dvě ocenění spolu?

Myslím si, že ano, i když nepřímo. Studoval jsem na Národní univerzitě obrany v letech 1998 až 1999. Domnívám se, že toto studium mi pomohlo dosáhnout generálské hodnosti a bylo k němu zřejmě přihlédnuto i při mém jmenování do funkce náčelníka Generálního štábu AČR.

Celý den, kdy jsem přebíral ocenění, byl velmi zajímavý. Dopoledne – uvedení do Síně slávy univerzity, pak setkání s náčelníky generálních štábů, následné jednání s Myersem a Rumsfeldem, při němž mi bylo uděleno vyznamenání a večer slavnostní setkání na našem velvyslanectví u příležitosti šedesátého výročí osvobození naší republiky. Tam jsem se setkal s veterány, které jsme společně s bývalým prezidentem Havlem dekorovali medailemi. Byl to výjimečný den, řekl bych, že takových se v životě příliš nevyskytuje.

Za co Vám tento řád byl udělen?

V pozici náčelníka Generálního štábu se dennodenně zabývám otázkou zahraničních misí, spolupráce armády s vojsky NATO a Evropské unie a stojím v čele armády, jež pracuje ve prospěch boje proti terorismu. Tohle jsou, myslím, hlavní důvody, které vedly prezidenta Spojených států amerických k rozhodnutí mi toto ocenění udělit.

Uvedení do Síně slávy Univerzity obrany souvisí především se zdárným průběhem naší reformy. Ocenili mimo jiné i fakt, že poznatky z vize do roku 2010, které jsem zde tehdy studoval, jsem právě při změnách v naší armádě aplikoval.

Jak jste se při předávání cítil jako člověk?

Byl jsem dojatý. Možná to zní jako fráze, ale je to tak. Nevím, jak bych lépe vyjádřil své pocity. Cítil jsem rozechvění, jako když voják je na prvním cvičení, když poprvé stojí před jednotkou, když něco děláte poprvé. Třeba když se poprvé voják stane generálem, nebo když se Vám narodí dítě. To jsou momenty, které se nedají popsat a které v člověku zůstávají. Proběhnou Vám hlavou všechna léta tvrdé práce. Zároveň si ale uvědomíte, že to není jen Vaše zásluha, že lidé, kteří s Vámi pracovali a pracují, jsou skvělý tým a každému z nich kus toho vyznamenání patří. V první řadě je to obrovská čest pro Českou republiku, pro Armádu České republiky a pak teprve až ocenění mojí osoby.