Rozhovor s kaplanem Armády České republiky npor. Mgr. Martinem Vařekou
„V misi jsem si uvědomil opravdové hodnoty,“ říká vojenský kaplan Součástí bohatého doprovodného programu Dnů armády na Moravě, které se na brněnském výstavišti konají dnes a zítra, byl také rozhovor s kaplanem Armády České republiky npor. Mgr. Martinem Vařekou.
Nadporučík Martin Vařeka vystudoval Teologickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a ke službě v Armádě České republiky ho přemluvil jeho učitel na fakultě. „Během studia jsem absolvoval vojenskou základní službu, kde jsem pracoval jako řidič. Když se mě pak můj „nadřízený“ na škole zeptal, jestli bych po ukončení studia nechtěl nastoupit k armádě jako kaplan, přijal jsem, duchovní služba v armádě mě lákala.“ Nadporučík Martin Vařeka nejprve sloužil v 1. mechanizované divizi v Brně, po jejím zrušení přešel na Vojenskou akademii do Vyškova. „V armádě jsem už tři roky, tedy v polovině své vojenské duchovní služby. Po šesti letech bych se měl vrátit do civilu. Je to proto, že kaplan by měl vnášet do armády pořád něco nového – nové poznatky a myšlenky. A ty dokáže načerpat jedině mimo kasárna.“ Málokdo ví, že vojenský kaplan je kromě duchovního, také vojákem. Má samozřejmě mnohá práva, větší než „obyčejný“ voják, ale také mnohé povinnosti. „Mým úkolem je nejen poskytovat duchovní pomoc vojákům v misích, ale také budovat mosty v situacích, kdy se mezi členy jednotky vyskytne nějaký konflikt, který brání vzájemné komunikaci.“ A jaký má vojenský kaplan vztah ke zbraním? „Upřímně řečeno ne moc kladný… Jako duchovní také zbraň nenosím – mým úkolem není bojovat, ale pomáhat, poskytovat duševní pomoc těm, kteří jí potřebují.“ Na otázku, jak si on sám představuje vojáka jedenadvacátého století, Martin Vařeka uvedl, že kromě fyzické vybavenosti, by měl disponovat také morální a psychickou vyzrálostí. „Mít zbraň v ruce probouzí v člověku pocit síly a nepřemožitelnosti. Ten, kdo ji má, se mylně domnívá, že je silnější než ostatní, a že je něco víc, než ostatní. Voják 21. století si musí uvědomit, že mu byla zbraň svěřená proto, abych chránil, a ne, aby ovládal, řídil nebo dokonce svévolně útočil. Za nejdůležitější úkol novodobého vojáka proto považuji pochopit rozdíl mezi agresí vůči jedinci a jeho ochranou.“ A co pokládá Martin Vařeka za nejsilnější zážitek během svého působení v zahraniční misi? „Nejedná se ani tak o zážitek, jako spíš o pohnutku. V místech, kde se odehrává nějaký konflikt, si člověk od základů přebuduje své hodnoty. Když se dennodenně setkáváte s lidskou bídou a utrpením, začnete za důležité považovat najednou úplně jiné věci.“
