Bombardéry

Vzhledem ke schopnosti většiny moderních bojovýčh letounů plnit ve větší či menší míře bombardovací úkoly se počet typů i uživatelů letounů určených výhradně k bombardování na přelomu druhého a třetího tisíciletí výrazně snížil (pro účely tohoto článku pod pojem "bombardér" zahrnujeme pouze velké bombardovací letouny schopné plnit úkoly strategického významu a nikoli např. stíhací bombardéry určené k plnění taktických úkolů na bojišti). Jednou z hlavních příčin tohoto stavu je mimořádná nákladnost vývoje i výroby moderních bombarderu. Vzhledem k tomu Ize očekávat, že v budoucnu budou klasickymi bombardéry disponovat pouze vzdušné síly bývalých soupeřů z období studené války, a to USA (U.S. Air Force - USAF) a Ruska.

Zdaleka největší flotilou bombardérů v současnosti disponuje USAF, přičemž ani v budoucnu nelze očekávat změnu. Příčiny tohoto stavu je třeba hledat již době druhé světové války, v níž americké bombardovací letectvo sehrálo významnou úlohu především při ochromování zázemí protivníka. Význam bombardérů byl v období bezprostředně po ukončení druhé světové války podtržen zejména tím, že bombardéry představovaly první prostředek schopný přepravovat jaderné zbraně (zpočátku pumy a později též ŘS). S vývojem balistických strategických ŘS odpalovaných z podzemních sil nebo z atomových ponorek sice strategické bombardéry USAF své výsadní postavení ztratily, nicméně po celou éru studené války tvořily významnou součást tzv. jaderné triády USA. S ukončením studené války by se mohlo zdát, že strategické bombardéry USAF již nemají uplatnění, avšak jejich nasazení při některých mírových operacích (zejména ve válce v Perském zálivu proti Iráku v roce 1991 a v kosovské operaci v roce 1999) svědčí o opaku.

USAF v současnosti disponuje třemi typy bombardérů, a to stroji B-52H, B-1 B a B-2, které jsou podřízené Velitelství vzdušného boje (Air Combat Command - ACC). Celkem se jedná o 85 strojů B-52H Stratofortress soustředěných v 2. a 5. bombardovacím křídle (Bomber Wing), 81 strojů B-1 B Lancer soustředěných v 7. a 28. bombardovacím křídle (dalšími 13 stroji B-1 B disponuje letectvo Národní gardy USA) a 19 nejmodernějších strojů B-2 tvořících 509. bombardovací křídlo. Celkem tedy USAF disponuje 185 bombardéry. Velitelství ACC vzniklo v roce 1992 sloučením Velitelství strategického letectva (Strategic Air Command - SAC) a Velitelství taktického letectva (Tactical Air Command - TAC). Tento krok odůvodněný nutností úspor a novou geopolitickou situací ve světě však vyvolává u zastánců bombardovacího letectva značnou kritiku. Podíl bombardérů ve srovnání s ostatními bojovými letouny (v současnosti zejména stíhacími a víceúčelovými bojovými stroji) totiž v poválečném období neustále klesal. V padesátých letech byl jejich poměr asi 4:1 , v sedmdesátých letech 6:1 a devadesátých letech dokonce 10:1 (v blízké budoucnosti se očekává poměr 14:1).

Sloučením strategického (tj. bombardovacího) a taktického letectva pod jediné velitelství ACC se situace bombardérů podle kritiků tohoto kroku zhoršila zejména při opatřování finančních prostředků na vývoj a nákup nových strojů (jako příklad se udává omezení výroby strojů B-2, přičemž takto ušetřené prostředky byly věnovány na modernizaci stíhacího letectva USAF). Bombardéry všech tří typů se zúčastnily zatím posledního bojového nasazení, které se uskutečnilo letos v průběhu kosovské operace NATO. Bombardéry B-52H startovaty ze základny Fairford ve Velké Británii a jejich výzbroj tvořily střely s plochou dráhou letu AGM-86C CALSM (Conventional Air-Launched Cruise Missile) odpalované z bezpečné vzdálenosti mimo dosah jugoslávské PVO. Bombardéry B-1 B při svých misích nesly klasické bomby a kontejnerové pumy CBU-87. Největší pozornost však přitahovalo nasazení bombardérů B-2, pro něž byla účast v tomto konfliktu první válečnou zkušeností. Od konce března do počátku května uskutečnily stroje B-2 na 40 bojových letů, během nichž svrhly více než 500 pum s přesným naváděním typu GBU-31 JDAM (Joint Direct Attack Munition). Vzhledem ke hmotnosti každé z nich (tj. asi 900 kg) bylo stroji B-2 svrženo na 450 tun bomb. Z 19 strojů B-2 se kosovské operace zúčastnilo pouze šest letounů nejmodernější verze Block 30 (509. bombardovací křídlo disponovalo v té době celkem devíti stroji této verze, avšak jeden procházel údržbou, druhý modernizací a třetí byl užíván k výcviku). Úkolem strojů B-2 bylo pronikat bez doprovodu do vzdušného prostoru protivníka a prostřednictvím pum s přesným naváděním ničit jeho nejdůležitější cíle.

Je všeobecně známou skutečností, že na počátku úderů proti srbským cílům byl sestřelen americký stroj F-117A, který náleží stejně jako bombardér B-2 k letounům kategorie "stealth". Nasazení strojů B-2 však pokračovalo i po této události, která do značné míry zpochybnila nezranitelnost strojů kategorie "stealth". Zde je třeba podotknout, že B-2 (a zejména jeho verze Block 30) využívá mnohem pokročilejších technologií než F-117A a navíc stroje B-2 operovaly v mnohem větších výškách. Ačkoli stroje B-2 operovaly bez doprovodu, nelze říci, že by Američané nepodnikali opatření k jejich ochraně. Mise strojů B-2 byly např. koordinovány s probíhajícími vzdušnými operacemi za účelem minimalizace rizika jejich ohrožení ze strany jugoslávských stíhacích letounů či PLŘS. V praxi to např. znamená, že podél trasy letu strojů B-2 se v pohotovosti nacházely americké stíhací letouny či stroje pro REB vyzbrojené protiradiolokačními ŘS HARM. Z dalších opatření k ochraně strojů B-2 Ize zmínit matení případných jugoslávských agentů pozorujících letový provoz na základně Whiteman v USA. Aby nebylo možno odhadnout pravděpodobný čas příletu strojů B-2 na jugoslávské území, startovaly ze základny Whiteman také další stroje B-2, které však prováděly pouze cvičné lety. Případní agenti sledující starty strojů B-2 tak nevěděli, zda bombardéry opravdu směřují nad Jugoslávii či nikoli.

Jak vyplývá z výše uvedeného, stroje B-2 startovaly ze své domovské základny Whiteman (stát Missouri) a během každého bojového letu proto překonávaly celý Atlantik. Doba jednotlivých bojových misí proto činila 30 až 35 hodin letu. Extrémně dlouhé mise bombardérů B-2 však jejich posádky nacvičovaly již v roce 1998, kdy tři stroje po dobu 35 dnů neustále létaly mezi domovskou základnou a základnou Andersen na ostrově Guam v Pacifiku. Zatím nejdelší uskutečněná mise stroje B-2 trvala celých 37 hodin, přičemž v trenažéru posádky nacvičují mise ještě delší (trvající přes 44 hodin). Do budoucna se však předpokládá také dislokace strojů B-2 na letišti blízko cílové oblasti. Bombardéry USAF budou nedílnou součástí vytvářených leteckých expedičních skupin nazývaných AEF (Air Expeditionary Force). Celkem USAF plánuje vytvoření deseti skupin AEF, z nichž každá bude disponovat 175 letouny různých druhů (stíhacími stroji, bombardéry, tankovacími, transportními a záchrannými letouny), z nichž asi 12 až 20 bude bombardérů. USAF plánuje zachovat flotilu minimálně 170 bombardérů až do roku 2037, přičemž k okamžitému nasazení má být k dispozici 130 strojů. USAF má tedy relativně dost času pro vývoj nového prostředku globálního dosahu, který v budoucnu převezme úkoly plněné bombardéry B-52H, B-1 B a B-2. Takovým prostředkem může být bombardér nové generace, bombardér na bázi bezpilotního prostředku, ŘS velkého dosahu nebo zbraňový systém umístěný v kosmickém prostoru.

Bombardéry B-52H patří k nejstarším letounům ve výzbroji USAF. Nejmladší z nich byl vyroben před 37 lety (v roce 1962). Skutečnost, že USAF plánuje jejich používání dlouho po roce 2000, svědčí o mimořádně zdařilé konstrukci tohoto stroje (s ohledem na předpokládanou životnost se uvádí, že stroje B-52H mohou být v provozu až do roku 2044). Hlavní výzbrojí bombardéru B-52H jsou střely s plochou dráhou letu AGM-86C CALSM vyvinuté na bázi střely AGM-86B s jadernou hlavicí. Kromě toho však mohou nést i střely s přesným naváděním AGM-142 Have Nap. Bombardéry B-1 B, které jsou typickým produktem studené války, patří k nejproblematičtějším strojům USAF. Stroje B-52H je převyšují v doletu a nosnosti a stroje B-2 (díky technologiím "stealth") zase ve schopnosti přežití. Stroje B-1 B mohou být samozřejmě použity jako nosiče střel AGM-86C CALCM, avšak vzhledem k jejich vysokým provozním nákladům je efektivnější použít pro tento účel stroje B-52H. USAF se stroji B-1 B zatím počítá v operacích s menší mírou rizika ze strany nepřátelské PVO. V budoucnu je však plánována jejich postupná modernizace, která jim mj. umožní nést nejmodernější protizemní ŘS známé jako JSOW (Joint Stand-Off Weapon) a JASSM (Joint Air-to-Surface Stand-off Missile).

Obdobná modernizace čeká i nejmodernější stroje B-2, jejichž největší nevýhodou je nízký počet vyrobených strojů. Velkou flotilou bombardérů disponovalo vojenské letectvo bývalého SSSR. Na rozdíl od USA však SSSR nepřikládal strategíckým bombardérům tak velký význam a jejich počet proto nebyl v porovnání s USA velký (po mnoho let se jednalo zejména o různé verze letounu Tu-95, k němuž se ke konci existence SSSR připojil stroj Tu-160). Na rozdíl od USAF však vojenské letectvo SSSR mělo ve výzbroji mnoho velkých bombardérů určených k plnění taktických úkolů včetně zasazování jaderných úderů (jde zejména o stroje Tu-16, Tu-22 a Tu-22M). Rozpad SSSR a katastrofální hospodářská situace Ruska se neblahým způsobem podepsala i na situaci jeho bombardovacího letectva. Strategické bombardovací letectvo Ruska disponuje v současné době asi šedesáti turbovrtulovými stroji Tu-95M5 a 12 proudovými stroji Tu-160 (několik dalších strojů Tu-160 je používáno pro výzkumné a jiné účely). Celkem bylo do roku 1992 postaveno 36 bombardérů Tu-160 (jde o sovětskou obdobu amerického bombardéru B-1 B), z nichž však 19 zůstalo po rozpadu SSSR na Ukrajině, která znemožnila jejich odlet do Ruska. V poslední době se však často hovoří o předání těchto letounů Rusku výměnou za snížení ukrajinských dluhů. Ruské vojenské letectvo dále disponuje asi stovkou bombardérů Tu-22M, které však nejsou určeny k plnění strategických úkolů. Nejmodernější z ňich náleží k verzi Tu-22M3.

Strategickými bombardéry dále disponuje Francie. Nejedná se však o speciálně konstruované velké bombardovací letouny, ale o modifikované stíhačky Mirage 2000. Verze označená Mirage 2000N je totiž předurčena k nesení ŘS ASMP vybavené jadernou hlavicí. Francouzské letectvo disponuje celkem 68 stroji Mirage 2000N. Velkým počtem bombardérů disponuje také vojenské letectvo ČLR. Jedná se však většinou o zastaralé bombardéry H-5 (asi 200 strojů), H-6 (asi 120 strojů) a Tu-4 (asi 80 strojů), které nejsou určeny k plnění strategických úkolů.