Cvičné letouny

Jedním ze základních předpokladů pro efektivní využití moderních bojových letounů je kvalitní výcvik pilotů takových letounů. I přes rychlý rozvoj a neustálé zdokonalování leteckých trenažérů a simulátorů zůstává úloha cvičných letounů nenahraditelná. Kategorie cvičných letounů zahrnuje široké spektrum letounů, od jednoduchých lehkých pístových strojů určených k elementárnímu výcviku pilotů po dvoumístné cvičné verze plnohodnotných bojových letounů. Cílem tohoto článku je podat alespoň stručný přehled druhů cvičných letounů a seznámit čtenáře s některými tendencemi vývoje.

V úvodní fázi výcviku budoucích pilotů bojových letounů (tzv. elementární výcvik) se zpravidla používají jednoduché lehké pístové letouny. Na této kategorii cvičných letounů si budoucí adepti leteckého povolání osvojují základy létání, přičemž současně dochází k vyloučení těch pilotů, kteří nemají k létání dostatečné předpoklady. Jednoduchosti těchto letounů odpovídá i jejich nízká cena. Pro zajímavost Ize uvést toto srovnání: cena pístového cvičného stroje Grob G115T s motorem o výkonu 195 kW činí asi 300 000,- USD, cena špičkového turbovrtulového cvičného letounu T-6A TEXAN II poháněného motorem o výkonu 820 kW se pohybuje okolo 3 miliónů USD a cena proudového cvičného letounu BAe HAWK již přesahuje 15 miliónů USD. Odhaduje se, že v současné době slouží k elementárnímu výcviku vojenských pilotů na 6000 cvičných pístových letounů. S ohledem na velké množství typů této kategorie cvičných letounů není možné jednotlivé stroje podrobněji popisovat.

Přesto je však třeba upozornit na pístové cvičné letouny české výroby. Stroje ZLIN Z-242 (s českým motorem Avia) a Z-242L (s americkým motorem Textron Lycoming) jsou řazeny k nejvýznamnějším představitelům této kategorie cvičných letounů. Je potěšující, že vývoj pístových cvičných letounů v naší zemi neustále pokračuje, o čemž svědčí nejmodernější stroj ZLIN Z-143 MAF. Co se týče základních parametrů cvičných pístových letounů, Ize uvést, že výkon jejich motorů se pohybuje v rozmezí 120-300 kW, jejich max. rychlost je mezi 250-380 kmlh a max. vzletová hmotnost činí 900-1600 kg. Na elementární výcvik obvykle navazuje tzv. základní výcvik, který se většinou odehrává na turbovrtulových cvičných letounech. V porovnání s pístovými cvičnými letouny dosahují turbovrtulové stroje výrazně vyšších výkonů. Výkon jejich motoru se obvykle pohybuje v rozmezí 300-1200 kW, jejich max. rychlost je 350-600 km/h a max. vzletová hmotnost činí 1300-5000 kg. V této kategorii dominují stroje dvou významných firem, a to švýcarské firmy Pilatus a brazilské firmy Embraer.

Prvním turbovrtulovým cvičným letounem, který vstoupil do služby, byl však americký stroj Beech T-34C poháněný motorem PT6A-25. Dodávky těchto letounů byly zahájeny v roce 1976. Firma Pilatus zahájila vývoj cvičných turbovrtulových strojů již v polovině šedesátých let a v roce 1966 testovala prototyp turbovrtulového cvičného letounu (jednalo se o přestavěný pístový letoun P-3 vybavený novým motorem PT6A-20). Avšak v té době nebyl o turbovrtulové cvičné stroje velký zájem, nebo při výcviku pilotů dominovaly lehké proudové cvičné letouny. Až dramatický růst cen paliva vyvolaný ropnou krizí počátkem sedmdesátých let vedl ke zvýšení zájmu o turbovrtulové stroje, které se v porovnání s proudovými stroji vyznačují výrazně nižší spotřebou paliva.

První sériově vyráběný cvičný turbovrtulový stroj firmy Pilatus nesl označení PC-7. Tento letoun byl poháněn motorem PT6A-25A a jeho první let se uskutečnil v roce 1978. Stroj PC-7 Ize označit za mimořádně úspěšnou konstrukci a firma Pilatus díky němu měla po několik let takřka monopolní postavení na trhu s turbovrtulovými cvičnými letouny. Do konce roku 1997 se prodalo na 448 těchto strojů. Největším konkurentem letounu PC-7 se stal stroj EMB-312 TUCANO brazilské firmy Embraer poháněný motorem PT6A-25C, který poprvé vzlétl v roce 1980. Při jeho vývoji byla požadována schopnost působit nejen jako cvičný letoun, ale též jako lehký bitevník. Tento letoun byl jako první ve své kategorii od počátku projektován s turbovrtulovým pohonem. Do své výzbroje jej zavedlo 14 letectev světa (celkem bylo vyrobeno přes 650 strojů). Jde o nejlépe prodávaný turbovrtulový cvičný letoun. Kromě firmy Embraer jej v licenci vyráběl Egypt (pro vlastní potřebu a pro Irák) a Velká Británie (pro vlastní potřebu, Keňu a Kuvajt).

Firma Pilatus v reakci na úspěch letounu TUCANO odpověděla vývojem vlastního letounu PČ-9 poháněného výkonnějším motorem PT6A-62, jehož první let proběhl v roce 1984. Do konce roku 1997 se prodaly 232 letouny tohoto typu. Modifikovaný stroj Pilatus PC-9 v roce 1995 zvítězil v soutěži na nový společný cvičný letoun USAF a letectva U.S. NAVY a bude tvořit jednu ze základních částí níže popsaného výcvikového systému JPATS. Pro účely uvedené soutěže vznikla ve spolupráci firem Pilatus a Raytheon Aircraft Beech verze PC-9 Mkll poháněná motorem PT6A-68, která se od původního stroje PC-9 liší prodlouženým trupem, novým překrytem kabiny, vystřelovací sedačkou kategorie 0-0, jednotkou řízení dodávky paliva do motoru simulující chování proudového letounu, špičkovou avionikou atd. Letoun bude na základě licence vyrábět firma Raytheon a v USAF i v letectvu U.S. NAVY bude tento stroj zaveden pod označením T-6A TEXAN II. Celkem se předpokládá výroba 711 letounů v celkové hodnotě 4,7 miliardy USD. Firma

Embraer se výše uvedené soutěže účastnila se strojem EMB-312H SUPER TUCANO, avšak neuspěla. Nicméně v roce 1995 získala od brazilského vojenského letectva zakázku na vývoj nového turbovrtulového cvičného a lehkého bitevního letounu (prozatím označovaného ALX), který bude ze stroje SUPER TUCANO vycházet. Pro pokračovací a taktický bojový výcvik pro přechod na bojové letouny jsou používány lehké proudové cvičné stroje.

V této kategorii cvičných letounů bylo bývalé Československo světovou velmocí, neboť stroje Aero L-29 DELFÍN a L-39 ALBATROS počtem vyrobených kusů daleko předstihují své konkurenty (letounů L-29 bylo vyrobeno přes 3600 kusů a letounů L-39 přes 2800 kusů). Vývoj stroje L-39 ALBATROS pokračoval až k nejmodernější verzi L-59 vybavené západní avionikou. O kvalitách tohoto stroje svědčí mj. skutečnost, že při konkurzu na nový cvičný letoun australského vojenského letectva postoupil do užšího výběru (konkurz nakonec vyhrál britský stroj HAWK 100). Vzhledem k tomu, že těmto letounům byl na stránkách českého odborného tisku věnován mnohokrát velký prostor, nebudeme se jimi již dále podrobněji zabývat.

Z nejznámějších konkurentů letounu L-391L-59 ALBATROS Ize uvést zejména britský stroj BAe HAWK 100. O kvalitách tohoto stroje svědčí mj. fakt, že si jej po provedení určitých úprav vybralo letectvo U.S. NAVY pro výcvik svých pilotů. Modifikovaný HAWK 100 je v USA vyráběn v licenci pod označení T-45A GOSHAWK. Z dalších lehkých proudových cvičných letounů Ize zmínit stroje Aermacchi MB-339 (Itálie), Aermacchi/Alenia/Embraer AMX-T (Itá- lie+Brazílie), AIDC AT-3 (Taiwan), Catic K-8 (ČLR+Pákistán), FMA IA-63 PAMPA (Argentina), MAPO MiG-AT a Jak-130 (Rusko).

S lehkými proudovými cvičnými letouny úzce souvisí i relativně nová kategorie bojových letounů - tzv. lehké bojové letouny. Ačkoli lehké proudové cvičné stroje mohly nést různou výzbroj, jejich bojové možnosti byly většinou z řady důvodů značně omezené. Ve snaze získat relativně levný víceúčelový bojový letoun vybavený moderní avionikou a výzbrojí zaměřila vojenská letectva některých států (mj. i Vzdušné síly AČR) svoji pozornost na výše zmíněné lehké bojové letouny. Zajímavá je souvislost mezi lehkými bojovými letouny a lehkými proudovými cvičnými stroji. V některých případech vznikl lehký bojový letoun na bázi lehkého proudového cvičného letounu (jde např. o český stroj L-159 ALCA). V jiných případech byl cvičný letoun odvozen od lehkého bojového letounu (jde např. o italsko-brazilský cvičný stroj AMX-T, který vznikl na bázi jednomístného lehkého bojového letounu AMX). V současné době probíhá také vývoj několika lehkých proudových letounů, které jsou od počátku konstruovány jako cvičné i bojové zároveň. Jedná se např. o americko-jihokorejský stroj KTX-2, německý projekt AT-2000 či ruský stroj Suchoj S-54.

Při zaškolování již vycvičených pilotů na konkrétní typ bojového letounu se vždy používaly dvoumístné cvičné verze normálních bojových letounů. V budoucnu Ize předpokládat, že takovéto verze již nebudou vyvíjeny, a to zejména z finančních důvodů. USAF např. již v červenci 1996 zrušilo vývoj letounu F-22B, což měla být dvoumístná cvičná verze stroje F-22A RAPTOR. Tento trend, který se bude prosazovat i v jiných případech, bude klást zvýšené nároky na lehké proudové cvičné letouny. Především bude u cvičných strojů požadován elektroimpulsní systém řízení umožňující naprogramování letových charakteristik a tedy napodobování letových vlastností plnohodnotných bojových strojů. Prvním cvičným letounem, který tomuto požadavku vyhovuje, je ruský Jak-130.

Závěrem krátce o tzv. výcvikových systémech, které se začínají uplatňovat při výcviku vojenských pilotů. Výcvikový systém obvykle zahrnuje pozemní teoretickou přípravu (zejm. ve formě různých trenažérů a simulátorů) a příslušný cvičný letoun. Klíčovým prvkem výcvikového systému je počítačem řízený subsystém vyhodnocování, plánování a řízení celého výcviku, který na základě individuálního vyhodnocování jednotlivých parametrů dokáže co nejefektivněji dovést studenta k požadované úrovni vycvičenosti. Mezi první takovéto systémy patří americký výcvikový systém T45T5 (T-45 Training System) vyvíjený pro letectvo U.S. NAVY. Tento systém se skládá z pozemní části GTS (Ground Training System), cvičného letounu pro pokračovací výcvik T-45A GOSHAWK a integrujícího subsystému TIS (Training Integration System). Jeho další součástí může být podsystém podpory CLS (Contractor Logistics Support). Systému T45T5 bude předcházet systém elementárního a základního výcviku JPATS (Joint Primary Aircraft Training System), který bude používán jak USAF, tak i letectvem U.S. NAVY, což přinese snížení typové roztříštěnosti a tedy i nákladů na výcvik. Systém je tvořen pozemní částí GBTS (Ground-Based Training System), subsystémem řízení integrace výcviku TIMS (Training Integration Management System), počítačovým výcvikovým systémem s možností přezkušování CBTS (Computer-Based Training System) a samozřejmě také cvičným letounem T-6A TEXAN II. Obdobou těchto amerických systémů by měl být ruský výcvikový systém UTK-MiG (učebno-trenirovočnyj kompleks) či UTK-Jak. Systémy se v podstatě liší použitým cvičným letounem - bud' půjde o MiG-AT nebo o Jak-130. UTK-MiG i UTK-Jak budou zahrnovat elementární, základní i pokračovací výcvik a připraví studenty přímo na přechod na nejmodernější bojové letouny.