Lázeň na Dukle

Pokud by karpatsko-dukelská operace vyšla tak, jak byla naplánována, mohla ještě dnes patřit k perlám v učebnicích vojenské strategie a taktiky.

Kdyby se sovětským a československým jednotkám podařilo rychle projít karpatskými soutěskami, nejspíš by se spojily s povstaleckými jednotkami na Slovensku. Původně se navíc předpokládalo, že povstání se přenese i na území protektorátu. Fronta se tak na území Československa mohla posunout dopředu o stovky kilometrů. Tento skok by byl srovnatelný snad jen s rovněž neúspěšnou výsadkovou spojeneckou operací Market-Garden, která se uskutečnila zhruba ve stejné době na západní frontě.

V historii však neplatí kdyby. Navíc chyb navršených v této operaci bylo příliš mnoho. A tak se nakonec o této operaci učí jako o krvavé lázni, kterou zaplatilo svými životy 60 000 sovětských vojáků, téměř 2400 Čechů a Slováků a 11 000 Němců. Karpatsko-dukelská operace však představuje především nekonečný seznam hrdinství prostých vojáků.

Krvavý začátek

Koncem léta roku 1944 postupovala Rudá armáda nížinami východního Maďarska natolik úspěšně, že původně připravovaný útok ze severu přes Poloninské Karpaty směrem na Slovensko byl odložen a posléze zcela odvolán.

Do toho však vypuklo na Slovensku povstání. A tak politické okolnosti převážily nad vojensko-strategickými doporučeními generálů. Moskva rozhodla, že 38. armáda 1. ukrajinského frontu, do které byl začleněn i 1. čs. armádní sbor, se co nejrychleji probije na pomoc povstalcům. Na přípravu operace přitom byly pouhé čtyři dny.

Ani průzkum nebyl dostatečný. Chyběly informace o protivníkovi opevněném na karpatských svazích.

Po dvouhodinové dělostřelecké přípravě zahájila sovětská vojska 8. září 1944 útok. Odpoledne se v druhém sledu vydal na pochod i náš sbor. Situace však byla ještě složitější, než si dokázal představit i ten největší pesimista.

Nepřítel nejen že držel své pozice, ale přisunoval čerstvé posily. Postupující jednotky se pomíchaly, a tak se stalo, že hned druhý den ráno, sotva se zdvihla mlha, se dostala československá brigáda na karpatském hřebenu za osadami Machówka a Wrocanka naprosto nečekaně do kontaktu se silným uskupením nepřítele. Ten měl v předem vybudovaných pozicích československé vojáky dole pod sebou jako na střelnici.

Dělostřelectvo wehrmachtu bylo perfektně zastřílené. Ještě smrtonosnější však byla četná kulometná hnízda. Nebylo se kde krýt, kde se zachytit. Vojáci padali po desítkách. Ústup se záhy změnil v panický úprk. Nováčci odhazovali zbraně, tlumoky a dokonce i objemnější součásti uniforem, aby mohli co nejrychleji utíkat.

Jedním z důstojníků, kteří se snažili demoralizované vojáky zastavit, byl náčelník štábu praporů, doposud žijící generál Oldřich Kvapil. Ten se netají tím, že aby zastavil panický úprk, musel několik vlastních vojáků dokonce zastřelit. Podobně zoufalých situací bylo během karpatsko-dukelské operace víc. Také další z velitelů museli prchající vojáky zastavovat střelbou pod nohy.

Ani v dalších dnech se našim vojákům nedařilo lépe. Sváděli nekonečné boje o dnes již proslulou kótu 534. Ta měnila majitele doslova po hodinách. Po nezdařilém útoku následoval záhy další a další. A to většinou bez jakýchkoliv posil.

Z 94 vojáků Steinerovy kulometné roty, která se těchto bojů účastnila, zůstalo jen 11 mužů. Většina velitelů se později shodla na tom, že obrovské ztráty na životech byly tragické, mnohem více však snižovaly bojovou sílu jednotek stovky raněných. Každého z nich museli z karpatských hor snášet do týlu čtyři zdraví vojáci. To významně odčerpávalo živou sílu jednotek.

Zdecimovaní výsadkáři

Další těžko pochopitelná epizoda této operace však měla teprve přijít. V říjnu roku 1943 přeběhlo na Krymu k Rudé armádě zhruba dva tisíce vojáků slovenské rychlé divize. Naprostá většina z nich se v zajateckém táboře v Usmani rozhodla vstoupit do československých jednotek.

A tak se z nich začala formovat 2. čs. paradesantní brigáda. Už v dubnu 1944 byla brigáda připravena k boji, obdržela bojovou zástavu.

Když se o čtyři měsíce později dozvěděli její příslušníci o tom, že na Slovensku vypuklo povstání, reagovali jako jeden muž. Žádali okamžité odeslání na pomoc bojujícím povstalcům. Obrátili se nejen na velení sboru, ale dokonce i na nejvyšší představitele Sovětského svazu, včetně Stalina. Brigáda se prakticky okamžitě začala přesunovat z Proskurova směrem na západ. O to větší překvapení ale výsadkáři zažili, když jejich elitní jednotku místo výsadku čekalo nasazení do bojů karpatsko-dukelské operace. Stali se z nich pěšáci.

Od 12. září začala 2. paradesantní brigáda přebírat postavení 121. sovětské střelecké divize. Vojáci přitom byli unaveni více než stokilometrovým pochodem. Logistické zajištění v tomto okamžiku prakticky neexistovalo, každý měl jen takové zásoby střeliva a potravin, kolik dokázal unést. Chyběly dokonce i některé výstrojní součástky potřebné do pole.

Část důstojníků, kteří jen několik desítek hodin předtím byli letecky přepraveni z Londýna, šla do rozbahněných zákopů ve vycházkových polobotkách. Neznali vůbec situaci, neznali své nové podřízené.

Do 15. září nebyla naštěstí brigáda vystavena intenzivnější bojové činnosti. Po tomto datu však přišlo doslova peklo. Jednotlivé prapory dostaly za úkol útočit v nepřístupném horském terénu na připraveného a dobře opevněného nepřítele. Přístupové cesty k obranným postavením byly navíc zaminovány. Když se vojákům podařilo překonat minová pole a drátěné zátarasy, často již nebylo čím střílet. A tak bojovali s nepřítelem v jeho zákopech již jen noži a pažbami zbraní. Během několika dní 143 vojáků brigády padlo, 438 bylo zraněno. Dalších 49 vojáků bylo nezvěstných. Početní stav brigády se snížil o čtvrtinu.

Nakonec ale i tak toužebně očekávané rozhodnutí o stažení jednotky z fronty a odeslání na Slovensko připomínalo spíše šílenství. Velitel brigády měl své vojáky roztroušené po krajině a nalézající se většinou ve velice obtížném postavení, aby se mohli stáhnout za bílého dne. Ještě v noci měla zdecimovaná brigáda bez jakéhokoliv zformování, doplnění a odpočinku odletět na Slovensko. Nakonec se ale i tento rozkaz ukázal jako nesmyslný. Brigáda byla přes frontu přepravována od 25. září za neuvěřitelně nepříznivých povětrnostních podmínek téměř tři týdny. Když přesun na Slovensko skončil, byla situace povstalců natolik zoufalá, že brigáda již jen hasila nejhorší požáry a kryla ústup do hor.

„Dodnes nedokáže nikdo z historiků vysvětlit příčiny tohoto rozhodnutí sovětských štábů,“ říká generál Tomáš Sedláček, který je jedním z posledních žijících důstojníků brigády. „Můžeme se tedy jen domnívat, že za tím snad stála nedůvěra Rusů k převážně slovenským vojákům a neochota vyslat je zpět do vlasti.“

Další kóty 534

Když konečně 20. září českoslovenští vojáci společně s Rudou armádou dobyli městečko Duklu, objevila se za ní další opevněná výšina – kóta 694 – Hyrowa hora. Rovněž o ni se rozpoutaly těžké boje. Když i Hyrowa hora definitivně padla do našich rukou, byla fronta již jen nějakých pět kilometrů od československé hranice.

Postup vpřed o každých pár metrů však musel být vykoupen krví. Němcům nahrávalo i stále se zhoršující počasí. Ještě dalších čtrnáct dnů se bojovalo o tento úzký pruh země.

30. září ovládli naši vojáci výšiny východně od Barvinku. Rota samopalníků pronikla až téměř na samotnou hranici. Ta však byla překročena až 6. října. A to poté, co se německé jednotky začaly samy stahovat do předem připravených nových postavení. Hrozilo jim totiž obklíčení. Jako první dosáhla stání hranice v šest hodin ráno hlídka četaře Nebeljaka. Téhož dne byla osvobozena i první slovenská obec – Vyšný Komárnik.

Přechodem státní hranice se ale vůbec nic nezměnilo. Také na slovenské straně čekaly naše jednotky další bezejmenné kóty a opevněná postavení. V tomto okamžiku již bylo zřejmé, že nejen osud povstalců, ale i osud operace, která jim měla pomoci, je definitivně zpečetěn. Touha stovek a tisíců československých vojáků se však začala naplňovat. Za svobodu své vlasti mohli konečně bojovat přímo na půdě Československa.