110. výročí narození Ludvíka Svobody

Před 110 lety, přesně 25. listopadu 1895, se v Hroznatíně, okres Třebíč, narodil pozdější prezident republiky Ludvík Svoboda.

Ludvík Svoboda pocházel ze selské rodiny. V březnu roku 1915 byl povolán k c.k. pěšímu pluku č. 81 v Jihlavě, s nímž jako velitel družstva odjel na ruskou frontu. V srpnu téhož roku padl do zajetí a v hodnosti desátníka vstoupil 7. srpna 1916 do 1. střeleckého pluku Mistra Jana Husa, který byl součástí československého vojska na Rusi.

Poté, co byl v březnu roku 1917 přemístěn ke 3. střeleckému pluku Jana Žižky z Trocnova, zúčastnil se bojů u Zborova. Byl povýšen do hodnosti četaře a v srpnu 1918 na praporčíka. Později velel rotě a přechodně i praporu. Do vlasti se vrátil na konci září 1921 v hodnosti kapitána a sloužil v Kroměříži jako velitel kulometné roty.

Od září 1931 do července 1934 byl profesorem maďarštiny na Vojenské akademii v Hranicích, státní zkoušku z tohoto jazyka vykonal v roce 1929 na univerzitě v Bratislavě. Dne 1. října 1935 se stal velitelem praporu a k 1. lednu 1937 byl povýšen na podplukovníka. Zároveň byl ustanoven do funkce velitele náhradního praporu.

Po 15. březnu 1939 byl propuštěn z armády a 5. června téhož roku odešel do Polska, kde se stal velitelem československé vojenské skupiny v Krakově. Po ústupu na území obsazené Rudou armádou se dostal do sovětského zajetí a byl v internaci v Orankách a Suzdalu. Dne 15. července 1942 byl jmenován velitelem 1. čs. samostatného polního praporu v Buzuluku a 5. září téhož roku byl povýšen do hodnosti plukovníka.

Na jeho přímou žádost J.V. Stalinovi byl čs. prapor v lednu 1943 odeslán na sovětsko-německou frontu a jeho příslušníci zasáhli poprvé do bojů u Sokolova. V květnu 1943 se stal plukovník Svoboda velitelem 1. čs. samostatné brigády v SSSR a v lednu 1944 byl povýšen na brigádního generála. Při výstavbě 1. čs. armádního sboru v SSSR byl 30. června 1943 pověřen velením brigády a do čela sboru nastoupil podle československo-sovětské mezivládní dohody generál Jan Kratochvíl.

Ten byl však po neúspěších jednotky na počátku karpatsko-dukelské operace odvolán a 11. září 1944 vystřídán brigádním generálem Ludvíkem Svobodou.

V první vládě jmenované 4. dubna 1945 na osvobozeném území v Košicích se stal ministrem národní obrany a od 12. dubna byl rovněž hlavním velitelem čs. branné moci. Dne 10. května 1945 byl povýšen na divizního generála a 1. srpna téhož roku na armádního generála.

Jako ministr byl rozporuplnou osobností, která neměla plnou důvěru KSČ ani demokratických stran a postupně ztrácel své pozice i u sovětské strany. V únoru 1948 nepodal demisi a svým postojem, jímž neutralizoval armádu, napomohl k vítězství KSČ.

V nové situaci se nedokázal plně orientovat a rozhodující slovo na Ministerstvu národní obrany ČSR postupně získávali jeho náměstci. Od května 1948 byl poslancem Národního shromáždění (do roku 1968), působil i ve funkci místopředsedy Ústředního výboru Svazu protifašistických bojovníků (do roku 1969).

V dubnu 1950 byl Ludvík Svoboda odvolán z funkce ministra a jmenován náměstkem předsedy vlády a předsedou Čs. státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. V září 1951 byl ale obou funkcí zbaven a po odmítnutí předčasného důchodu odešel do rodného Hroznatína, kde pracoval v Jednotném zemědělském družstvu. V listopadu 1952 byl zatčen, obviněn ze sabotáže výstavby československé armády podle sovětské vzoru, ale po měsíci vazby byl propuštěn. Znovu pracoval v Hroznatíně jako čestný místopředseda JZD.

Na zásah sovětských vojenských míst byl v roce 1954 vzat na milost a stal se náčelníkem Vojenské akademie v Praze. Z této funkce odešel v březnu 1959 do důchodu. Od roku 1954 byl deset let členem předsednictva Národního shromáždění.

Dne 30. března 1968 byl zvolen prezidentem ČSSR. Patřil k proreformnímu křídlu, v srpnu odmítl jmenovat prosovětskou dělnicko-rolnickou vládu a po internaci čs. představitelů v Moskvě odjel do SSSR, kde se zúčastnil rozhovorů a podepsal i závěrečný protokol o dočasném pobytu sovětských vojsk na území ČSSR. Stal se členem předsednictva ÚV KSČ.

Po nástupu Husákova vedení KSČ se podílel na normalizaci, ocital se však v izolaci i nemilosti. Nesměl ani publikovat. Na počátku 70. let vážně onemocněl a nemohl vykonávat úřad prezidenta. Odmítl však abdikovat.

Proto musel být přijat zvláštní zákon, který ho 29. května 1975 zbavil funkce.

Dne 20. září 1979 Ludvík Svoboda zemřel.

 

Zpracováno podle publikace Vojenské osobnosti československého odboje 1939 –1945, vydané Ministerstvem obrany ČR-AVIS v roce 2005.