Postižení nesmějí zůstat sami

Lidé ze zaplavených míst v Čechách prošli minulý týden velkou zkouškou. Návrat domů z evakuačního centra však může znamenat mnohem větší psychické trauma než noční evakuace na raftových člunech ze zatopených částí jejich měst a vesnic.

V situacích, jakou byla letošní povodeň, lidé obvykle sami volí způsob, jak svůj psychický stav držet co nejlépe v rovnováze. Během působení v evakuačních centrech v Praze jsem vnímal onu ohromnou důležitost komunity, jež ve školách, kam byli lidé ze zaplavených oblastí dopraveni, vznikla. Konfrontace s živelní katastrofou velmi silně zasáhne pocit kompetence a možnosti mít vládu nad svým životem. Uvrhá člověka do stavu bezmoci, odkázanosti na druhé a silně napadá jeho pocit sebevědomí. Jakákoli aktivita, která člověku ztracené kompetence vrací, je nesmírně důležitá a užitečná. Je jedno, zdali se jedinec začne v evakuačním centru starat o staré lidi, či s lopatou v ruce odklízí bahno ze své ulice. Všechny tyto činnosti a mnohé další pomáhají zpětně upevnit narušený model bezpečného a předvídatelného světa, bez něhož se dá jen těžko existovat.

Práce psychologů v evakuačních centrech spočívala především v trpělivém a účastném naslouchání těm, kteří byli povodní nejvíce postiženi. Situace v celé republice se začíná zklidňovat, média nás informují již ve více pozitivním duchu a nebude dlouho trvat a povodňové zprávy se dostanou na druhou stranu periodik. Z této atmosféry však vzniká nebezpečný dojem, že nyní mají postižení lidé to nejhorší již za sebou. To je však hrubý omyl. Většinu lidí to nejhorší teprve čeká. Řada z nich je stále ještě v tzv. fázi popření nebo smlouvání. Stále nemohou uvěřit, že jejich dům již nestojí, zařízení bytu je zničené, či dokonce že jejich blízký již nežije. Lidé v evakuačních centrech stále více či méně podléhají iluzi, že jim se nic nestalo, jejich bydliště je v pořádku či škody nejsou tak velké. Drsná realita, do které se vracejí, bude pro mnohé z nich velikým šokem, budou se muset smířit s tím, že řada věcí již nikdy nebude tak, jak bývala. Takto náročnou životní situaci zvládnou nejlépe mladí a zdraví lidé, avšak evakuační centra jsou plná též starých občanů, kteří kromě svých vzpomínek již nemají na světě nic a nikoho. Jakákoli doporučení jsou velmi těžká. Není možné pro každého evakuanta zařídit odborný doprovod, a tak je nutné alespoň rámcově nastínit, jak by se lidé po návratu měli chovat. Především je nutné, aby ti, jichž se povodeň bezprostředně dotkla, nebyli se svým smutkem sami.

Příbuzní by neměli litovat času a třeba i peněz, aby svého blízkého domů doprovodili či ho alespoň krátce po návratu navštívili. Tam, kde příbuzní nejsou, může potřebu sdílení nahradit komunita. Bohužel ve velkých městech se pospolitost nájemníků činžovních domů většinou již vytratila, ale teď je právě doba na to, aby se tito lidé, kteří mají společný zážitek evakuace, sešli, povídali si o něm a třeba i společně plakali. Důležité jsou v takovýchto okamžicích rituály. Tento pojem bývá bohužel spojován s tajemnými tanci Indiánů u táborových ohňů, ale jeho význam je mnohem prostší. Jde o jakési symbolické vyjádření časového mezníku, který dělí dobu "před" a dobu "po". Společné posezení se sousedy, prodebatování toho, co se stalo, jakási soukromá oslava nájemníků toho, že i přes všechny ztráty jsou živí a zdraví, může být příkladem rituálu, jenž je pro psychickou rovnováhu postižených lidí nesmírně významný, pomůže jim zpětně si odžít dosud neodžité a onu dlouhou část počínající povodní a končící návratem domů uzavřít.

Celá devadesátá léta minulého století jsou ve znamení budování občanské společnosti a její definice není každému zcela jasná. Nyní je doba, kdy si můžeme význam občanské společnosti ověřit na vlastní kůži, neboť v pravém významu tohoto pojmu není nic jiného než pocit sounáležitosti k městu, kde bydlím, ulici, ve které žiji, a domu, jež obývám. Nikdo není ostrov, a tak by mi nemělo být jedno, kdo žije za dveřmi bytu na patře mého domu či naproti přes ulici. Možná je tam lidská bytost, můj bližní, který má velkou bolest, ale nikoho, s kým by se o ni mohl podělit. Tedy kdo jiný, když ne já, by měl stisknout tlačítko zvonku.

(Převzato z deníku MLADÁ FRONTA DNES, 23.8.2002)