Protiraketová obrana - štít proti balistickým raketám

Jednou z nejobávanějších zbraní v období od konce 2. světové války do současnosti jsou balistické rakety, které se pohybují alespoň na části své dráhy po balistické křivce. Rakety se dělí na strategické, operačně taktické a taktické. Strategické rakety jsou určeny k ničení strategicky důležitých objektů protivníka. Podle doletu se dělí na strategické rakety středního doletu s dosahem 1000 až 5500 km a strategické rakety velkého, resp. mezikontinentálního doletu s dosahem nad 5500 km. Operačně taktické a taktické rakety jsou určeny k ničení cílů operačního, resp. taktického významu, kterými jsou prostory soustředění vojsk a bojové techniky protivníka, palebná postavení dělostřeleckých a raketometných jednotek, velitelská stanoviště, spojovací a dopravní uzly, letiště apod. Operačně taktické rakety s dosahem 100 až 1000 km jsou určeny k úderům v hlubokém týlu protivníka. Taktické rakety mají dosah 30 až 100 km. Jednotlivé kategorie balistických raket jsou chápány odlišně. V západní terminologii se místo pojmů operačně taktické a taktické rakety používají pojmy balistické rakety dlouhého doletu s dosahem 150 až 1500 km a taktické balistické rakety s dosahem do 150 km. Kromě toho Smlouva mezi SSSR a USA o likvidaci ŘS středního a kratšího doletu z roku 1987 obsahuje pojmy rakety kratšího doletu s dosahem 500 až 1000 km, rakety s dosahem do 500 km jsou nazývány balistické rakety krátkého doletu.

Operačně taktická balistická raketa MGM-140 ATACMS (Army Tactical Missile System) s dosahem 130 km byla vyvinuta v rámci programu CSWS (Corps Support Weapons System). Poprvé byla tato raketa odpálena 26.4.1988 a ihned po svém zavedení do výzbroje v roce 1991 byla s úspěchem použita ve válce v Perském zálivu. Celkem bylo proti iráckým cílům odpáleno na 30 raket ATACMS. Zajímavá je bojová hlavice této rakety. U základní verze Block 1 ji tvoří 950 kusů protipěchotní submunice M74. U verze Block 1A s prodlouženým dosahem na 300 km ji tvoří jen 275 kusů této submunice. Vyvíjena je verze Block 2, která má nést 13 kusů protitankové submunice s přesným navedením BAT (Brilliant Anti-Tank). Raketa ATACMS je odpalována z kontejneru, který lze instalovat do raketometu MLRS. Vývojem balistických raket se tradičně zabývá i Francie. Příkladem je operačně taktická raketa s jadernou hlavicí HADES s dosahem 480 km. Počátkem 90. let bylo vyrobeno 30 těchto raket a 15 mobilních odpalovacích zařízení. Přední místo ve vývoji i výrobě taktických a operačně taktických raket zaujímá Rusko, resp. bývalý Sovětský svaz. Kategorii taktických raket představoval po dlouhá léta taktický raketový systém 9K52 LUNA-M, v kódu NATO FROG-7. Kromě SSSR a států Varšavské smlouvy byl tento raketový systém vyvezen do mnoha států, včetně arabských. Jeho nástupcem je systém 9K79 TOČKA, v kódu NATO SS-21 SCARAB. Zdokonalená verze rakety s dosahem 120 km byla označena 9M79-1. Kategorii sovětských, resp. ruských, operačně taktických raket zastupuje dnes již velmi zastaralý operačně taktický raketový systém 9K72 ELBRUS, v kódu NATO SS-1c SCUD. Tento raketový systém byl vyvezen do mnoha států světa a stal se základem řady balistických raket, vyvinutých v řadě rozvojových zemí. V letech 1980 až 1987 se stal nástupcem tohoto systému na krátkou dobu operačně taktický raketový systém 9K714 OKA, v kódu NATO SS-23 SPIDER. Do výroby 450 raket a 130 odpalovacích zařízení Sovětský svaz investoval přibližně 4 mld. rublů. Sovětská generalita proto velmi těžce nesla, když tehdejší sovětské vedení v čele s M. S. Gorbačovem ustoupilo při jednání o Smlouvě mezi SSSR a USA o likvidaci raket středního a kratšího doletu Američanům a souhlasilo s likvidací těchto raket, ačkoliv svým dosahem patřily do kategorie raket krátkého doletu a smlouva se tedy na ně nevztahovala. Málo známým faktem je, že operačně taktický raketový systém OKA byl ve 2. polovině 80. let vyvezen do tehdejších členských států Varšavské smlouvy. Rusko v současné době vyvíjí raketu 9K714 OKA, v kódu NATO označovanou SS-X-26 (SS-23 SPIDER). Vývoji a výrobě taktických a operačně taktických raket se dnes věnuje i řada rozvojových zemí. Mnohé z nich usilují současně o získání zbraní hromadného ničení a chemických zbraní, pro něž představují rakety vhodný nosič. Raketovému výzkumu věnuje velkou pozornost Indie, kde vznikly dvě verze operačně taktické rakety PRITHVI. Jejich vývoj je prakticky ukončen. Zatím však ani jedna z těchto verzí nebyla zařazena do výzbroje. Indie a Pákistán vyvíjejí taktické rakety HAFT-1 a operačně taktické HAFT-2 a HAFT-3. Další rizikovou oblastí je korejský poloostrov. KLDR technologicky zvládla výrobu raket SCUD a od roku 1990 vyrábí i jejich vylepšenou verzi. Kromě toho vyvíjí raketu NODONG-1. Jižní Korea vyvinula na bázi americké PLŘS NIKE HERCULES operačně taktickou raketu NHK-1. Rozsáhlý raketový výzkum prováděl Irák a KLDR zvládly výrobu upravených raket SCUD. Irácké verze rakety SCUD byly označeny AL-HUSSAIN a AL-ABBAS.

Úkolem kontrol OSN po ukončení války v roce 1991 byl mimo jiné dohled na opatření k dočasnému přerušení vývoje raket v Iráku. Vývojem raket se intenzívně zabývají rovněž Írán, Egypt, Argentina, Brazílie, Izrael a další státy. V posledních letech se tak ve výzbroji armád mnohých zemí objevily taktické balistické rakety vlastní výroby, nebo zakoupené v jiných zemích a upraveny vlastními silami nebo nákupem licencí u předních světových firem. Velkou hrozbu představují rakety v zemích blízkého a středního východu. Svědčí o tom fakt, že v době íránsko - irácké války bylo odpáleno na města bojujících stran více než 600 raket, které způsobily nevyčíslitelné ztráty civilního obyvatelstva. Zvláštní nebezpečí představují taktické balistické rakety s chemickými nebo jadernými hlavicemi v regionálních konfliktech. Předpokládá se, že v roce 2000 bude asi 20 zemí schopno vyrábět jaderné, chemické a bakteriologické hlavice. Vzhledem k téměř nekontrolovatelnému šíření balistických raket vyvíjí mnohé země nemalé úsilí k vybudování obranných prostředků proti balistickým raketám a systémů protiraketové obrany. Vedoucí postavení ve vývoji zaujímají USA, které provedly v letech 1983 až 1996 modernizace PLRK PATRIOT v rámci navazujících projektů PAC-1,-2,-3 (Patriot Anti-tactical Missile Capability). Cílem modernizace bylo rozšíření jeho možností o schopnost ničit taktické balistické rakety. Základní část prací byla zaměřena na vytvoření nového programového vybavení řídicího počítače radiolokátoru, odpalovacího zařízení a zásadní modernizaci vlastní střely. V první fázi projektu, označeném PAC-1, byl upraven algoritmus činnosti radiolokátoru AN/MPQ-53 a systému navádění řízené střely. Výsledkem bylo rozšíření úhlu vyzařovacího diagramu radiolokátoru. Polohový úhel byl zvětšen z původních 45° na téměř 90°. To umožnilo zjišťovat a sledovat i taktické balistické rakety, které vlétají do sledovaného prostoru radiolokátoru pod velmi strmými úhly. Byla zvýšena kapacita sledování až na 50 cílů a současné vedení palby na 5 balistických raket. Počátkem roku 1991 zkoumalo vojenskopolitické vedení USA znovu možnosti protiraketové obrany, již dříve podrobně zpracované v programech iniciativy ve strategické obranné iniciativě (SDI). Příčinou revize a krácení těchto programů bylo prakticky nemožné technické vytvoření rozsáhlých systémů PRO, změna strategické rovnováhy sil, rozmístění taktických balistických řízených střel v zemích třetího světa a zejména pak výrazná finanční omezení. V současné době je zkoumán pouze taktický protiraketový systém (obrana soustředěných vojsk USA a jejich spojenců, nacházejících se na libovolném území) a systém obrany území USA před omezenými raketovými údery GPALS (Global Protection Against Limited Strikes). Základ taktického protiraketového systému bude tvořen zdokonaleným PLRK PATRIOT, protiraketovými řízenými střelami pro malé výšky LEDI (Low Endoatmospheric Defense Interceptor), americko-izraelskými řízenými střelami ARROW a pozemními, leteckými a kosmickými prostředky průzkumu. Vývoj protiraketových řízených střel pro malé výšky LEDI se uskutečňuje v rámci projektu ERINT.

V dlouhodobém procesu úsilí o udržení trvalého světového míru a celosvětových mírových aktivit bylo v posledních letech ratifikováno několik mezinárodních smluv. Omezený počet mezikontinentálních raket s dosahem přes 10 000 km vlastní pouze světové supervelmoci. Ve výzbroji armád řady zemí však nebývale vzrůstá počet obdobných vysoce účinných zbraní - taktických řízených střel (TŘS), tj. ŘS krátkého dosahu a operačně taktických řízených střel (OTŘS), tj. ŘS středního dosahu. Negativní jev prakticky nekontrolovatelného nárůstu počtu i regionů s dislokací těchto zbraňových prostředků úzce souvisí zejména se dvěma objektivními skutečnostmi:

a) zvýšenou poptávkou po těchto vysoce účinných zbraních značného dosahu jako "prostředku zastrašování" a krajního dosažení politických zájmů vůči jiným státům silou,
b) uvolněním vývozu dosud nejutajovanějších zbraní po rozpadu Sovětského svazu, resp. jejich stále snadnější dostupností na světovém trhu.

Mimoto v posledních letech lze mnoho komponentů získat rovněž i na černém trhu. Nejen supervelmoci, ale řada rozvojových zemí již vlastní potřebný technický a lidský potenciál, schopný dovážené ŘS dále upravovat a zdokonalovat využitím různých dílčích prvků a komponentů dovozem od předních specializovaných světových firem. Tím dále vzrůstá počet variant původních ŘS, jejichž možnosti (např. maximální dosah, počet a typy hlavic, pravděpodobnou kruhovou odchylku) v souvislosti s obchodním tajemstvím lze v řadě případů pouze odhadnout. Odborníci se domnívají, že dnes více než 30 armád má ve své výzbroji více či méně známé převážně mobilní typy TŘS/OTŘS s účinným dosahem několika stovek až tisíc kilometrů. Ty představují velkou hrozbu hlavně v zemích blízkého a středního východu, kde se rakety staly velmi oblíbenou zbraní. Svědčí o tom fakt, že v době íránsko - irácké války bylo odpáleno na města bojujících stran více než 600 raket, což mělo za následek nevyčíslitelné ztráty civilního obyvatelstva. Mimořádné nebezpečí v regionálních konfliktech představuje nasazení OTŘS s chemickými nebo jadernými hlavicemi. Střízlivý odhad expertů uvádí, že v roce 2000 bude asi 20 zemí schopno vyrábět jaderné, chemické a bakteriologické zbraně. Koncem 20. století tak dochází k paradoxní situaci, kdy společně se snižováním nebezpečí globální konfrontace v rámci odzbrojovacích jednání mezi supervelmocemi významně vzrůstá nebezpečí územně omezených, tzv. regionálních konfliktů, doprovázených hrozbou raketových úderů s nedozírnými prvotními i druhotnými následky.

Balistické rakety

Balistické ŘS z místa svého odpalovacího zařízení k cíli letí po tzv. balistické dráze, která je dána fyzikálními zákony. Aktivní, vzestupná (startová a postartová) fáze balistické dráhy je spojená s činností reaktivního motoru, který raketě udělí požadovanou rychlost. Po vyhoření motoru následuje pasívní fáze až do dosažení vrcholového dobu balistické dráhy (několik desítek až stovek kilometrů). V sestupné fázi je ŘS ovlivňována přitažlivostí Země a prostředím atmosféry a je završena konečnou fází, spojenou se zásahem cíle. Ze samotného principu balistických raket vyplývá, že jejich přesné použití je ovlivňováno mnoha faktory (přesnost výpočtu vlastní polohy, koordinát cíle, povětrnostní podmínky, zejména síla a směr větru v různých výškových hladinách ad.).

Balistické rakety obvykle nejsou řiditelné a proto jsou poměrně nepřesné (běžně 1 až 5 km). Vzhledem k jejich účelu, možnostem použití různých typů hlavic s obrovským plošným účinkem a prioritnímu nasazení proti koncentrovaným pozemním plošným cílům, soustředěným vojskům a objektům je však tato přesnost plně dostačující. Některé moderní rakety a bojové hlavice jsou již vybaveny terminály družicových navigačních systémů, které tuto přesnost mohou zvýšit řádově na desítky až stovky metrů.

Dále jsou krátce popsány některé z nejrozšířenějších balistických raket na světě.

SS-1B SCUD

Původní verze taktické rakety SS-1B SCUD na pásovém podvozku JS-2 byla zavedena do operačního použití v roce 1962 pod označením R-17 (pozdější označení 9K72 ELBRUS). V Rusku byly vyvinuty tři verze této rakety. Všechny verze jsou instalovány na osmikolovém nákladním automobilu MAZ 543P se třemi řiditelnými nápravami. Víceúčelové vozidlo (TEL - Transporter Erector Launcher), někdy označované i jako MEL (Mobile Erector Launcher) v sobě slučuje dva prostředky - přepravní prostředek rakety a zcela samostatné odpalovací zařízení. Konstrukce vozidla umožňuje přepravu jedné rakety SCUD bez pohonných hmot, která může být zaplachtována. Vestavěné hydraulické zařízení umožňuje její přípravu (vztyčení do svislé polohy), nutné jak pro plnění pohonnými hmotami, tak pro její odpálení. Verze SCUD B o celkové hmotnosti 6370 kg je 11,16 m dlouhá, SCUD C o hmotnosti 6400 kg je dlouhá 11,25 m a SCUD D o hmotnosti 6500 kg má délku prodlouženou na 12,29 m. SCUD dnes představuje nejrozšířenější raketu na světě. Mimoto Irák využil toto vozidlo pro převoz vlastních raket AL-HUSSAIN o hmotnosti 7000 kg a délce 12,2 m a podobně Čína pro rakety CSS-7 (DF-11/M-11) a Jižní Korea pro rakety NODONG (LOBOUR-1) o hmotnosti 21 000 kg a délce 15,5 m. Hmotnost automobilu bez rakety je 30 600 kg, s raketou SCUD naplněnou pohonnými hmotami 37 400 kg. Předpokládá se, že jen v Rusku bylo do roku 1991 vyrobeno asi 900 automobilů MAZ 543P. Mnoho dalších bylo vyrobeno rovněž licenčně i v jiných státech. Po odpálení je nutné instalovat další raketu SCUD z přepravního automobilu. Taktický dojezd vozidla MAZ 543 P je 650 km a maximální přepravní rychlost po komunikaci 55 km.h-1. Pohon zabezpečuje dieselový motor, který se startuje z baterie, nebo stlačeným vzduchem (vhodný způsob při nízkých teplotách). Vozidlo je vybaveno dvěma elektrickými generátory o napětí 28 Vss/7 kW pro napájení elektrické sítě vozidla a 10 kW pro napájení systému řízení, kontrolu a ovládání odpálení rakety. Uvnitř vozidla jsou dva oddělené prostory pro pětičlennou obsluhu a dva prostory po levé straně pro příslušenství a speciální vybavení. Hydraulické ovládání polohovacího zařízení rakety je umístěno odděleně se zásobníkem stlačeného vzduchu v zadní části. Stlačený vzduch se používá k plnění palivových nádrží a okysličovadla. Elektrická soustava zabezpečuje inicializaci všech systémů rakety, nutných pro vlastní odpálení. Počet raket na jedno odpalovací zařízení, převážených na přepravních vozidlech může být různý, obvykle se pohybuje od 2 do 8 raket.

Technická životnost rakety SCUD (skladovací doba) je 15 až 20 let. Ze skladovacího kontejneru do stavu pohotovosti ji lze připravit za 1 až 2 hodiny (provozní norma udává 95 minut). Během ní se raketa sestaví, naistaluje se řídicí systém a bojová hlavice, provede se testování systémů rakety a ovládacího zařízení. Po provedení těchto úkonů je již připravena k plnění 4000 kg pohonných hmot. V polních podmínkách může být v sestaveném stavu (bez pohonných hmot) uchovávána po dobu až 12 měsíců. V terénu se obvykle nachází v přepravní poloze na odpalovacím zařízení ve vyčkávacím prostoru a pečlivě zamaskována. Z vyčkávacího do palebného postavení se může přemístit za několik minut. Doba od příjezdu do palebného postavení, vztyčení rakety, zpracování údajů palby a periodických meteorologických hlášení, doplnění palivem až po odpálení se pohybuje od 17 do 30 minut. Doba přípravy k odpálení rakety na předprogramovaný cíl se zkracuje na pouhých 9 minut. Další raketa může být odpálena po přeložení z transportního na odpalovací zařízení, nejdříve však za 11 minut. Ve stavu nejvyšší pohotovosti k odpálení (ve vztyčené poloze a naplněná palivem) může setrvat nejvýše 2 hodiny. Od vydání rozkazu k opálení rakety uplyne maximálně 5 minut, změna a přeprogramování cíle trvá 7 minut. Veškeré práce nevyžadují žádný další zdroj elektrické energie palebné baterie.

S ohledem na poslání a cíle raketového systému je kladena mimořádná pozornost utajení a snížení demaskujících příznaků na minimum. Jedním z opatření je utajené spojení, zejména v rámci palebné baterie. Veškeré údaje pro vlastní vedení palby jsou zpracovávány na základě nařízení a pokynů nadřízených stupňů v mobilní ústředně řízení palby. Součástí připravovaných podkladů je zpracování meteorologické situace, zejména údajů síly a směru větru ve výškových hladinách, které se využívají ke korekci vypočtených parametrů balistické dráhy.

K přenosu zpracovaných parametrů předprogramovaného cíle a dalších provozních a bojových instrukcí do mobilního odpalovacího zařízení pro naváděcí systém rakety z mobilní ústředny řízení palby je využíván kabel. Výjimečně k přenosu dat na větší vzdálenosti, nebo pro maximální zkrácení doby přípravy k odpálení rakety se využívají VKV/UKV rádiové prostředky. Ke spojení mobilní ústředny řízení palby s nadřízenými stupni velení jsou využívány KV rádiové prostředky a radioreléové spojovací prostředky s utajovači hovoru.

SS-X-26 9K714 OKA (SS-23 SPIDER)

Počátkem 70. let velení pozemních vojsk ruské armády usilovalo o náhradu raketových systémů 9K72 ELBRUS (SS-1C SCUD B). K tomu je vedly dva závažné nedostatky - velmi dlouhá doba přípravy systému k palbě (okolo 90 minut) a nevyhovující přesnost, zejména s konvenční bojovou hlavicí. Proto byl vyvinut nový systém 9K714 OKA. Systém používá raket 9M714 na tuhé pohonné hmoty a vyžaduje minimální obsluhu. Proto jeho doba přípravy k palbě byla zkrácena na 30 minut. Čtyřtunová raketa R-400 je vybavena velmi dokonalou naváděcí soustavou a řídicím systémem. Raketa dosahuje maximální kruhové odchylky v cíli 700 metrů na maximálním dosahu. Raketa může být odpálena i při silném nárazovém větru dosahujícím rychlosti až 70 km.h-1, což u rakety SCUD není možné. Vyvinuty byly dvě verze rakety - 9M714B o hmotnosti 772 kg s jadernou hlavicí a 9M714K s hlavicí s různými typy submunice. Mobilní odpalovací zařízení 9P71 na automobilu BAZ-6944 8x8 zaznamenal v porovnání s MAZ 543 P ELBRUS/SCUD mnoho zdokonalení. Raketa a odpalovací rampa jsou chráněny před střepinami a střelami dvojicí horních krytů. Uzavřený prostor umožňuje během přepravy udržovat optimální teplotu naváděcího systému a jaderné hlavice. Vozidlo 9P71 je vybaveno inerciálním navigačním zařízením 1T25, které umožňuje velmi rychlé rozvinutí a odpálení rakety beze ztráty času potřebného pro topografické připojení (přesné určení polohy v terénu). Celkem bylo vyrobeno 450 raket OKA a asi 130 mobilních odpalovacích zařízení 9P71. Raketový systém OKA byl zaveden do výzbroje ruské armády v roce 1980 a do roku 1987 nahradil systém SCUD u 7 raketových brigád. Kontrakt dosáhl výše 4 miliard rublů. Do zemí bývalé Varšavské smlouvy bylo po roce 1985 vyvezeno 70 raket systému OKA. V rámci odzbrojovacích opatření bylo zničeno 106 mobilních odpalovacích zařízení 9P71, 86 přepravních vozidel 9T230. Od počátku října 1989 zůstalo v operačním použití 239 raket 9M714. Bývalá NDR a ČSFR tyto rakety zlikvidovaly, avšak Bulharsko si ponechalo malé raketové síly s 8 systémy OKA. Maximální dosah systému OKA je uváděn 500 km. Tím se v jednáních o odzbrojení vyskytoval přesně na hranici systémů, určených k likvidaci. Proto byly vyvinuty dvě verze systému OKA, s dosahem o málo více než 400 km pro ruskou armádu (v NATO název SS-X-26) a s dosahem pod 300 km a menšími úpravami pro vývoz. Nové mobilní odpalovací zařízení na bázi automobilu BAZ-6909 bylo poprvé představeno veřejnosti na výstavě v Moskvě v srpnu 1995.

Raketa je vybavena poměrně malou bojovou hlavicí. Bojová síla je však vyvážena vysokou přesností navedení na cíl. Kvalitativním prvkem je milimetrová radiolokační naváděcí soustava pro konečnou fázi navedení, kombinovaná s terminálem družicového navigačního systému GLONASS a se zdokonaleným inerciálním zařízením, včetně aplikace dalších pokrokových technologií, např. prostředků ochrany před tzv. antiraketami v rámci budovaných systémů protiraketové obrany (PRO). Jedná se např. o změnu trajektorie pro ztížení navedení antiraket a znemožnění určení místa odpálení rakety radiolokátorem protivníka. Manévrující bojová hlavice může být vybavena značným počtem klamných subhlavic, kličkováním v konečné fázi letu může těmto antiraketám úspěšně unikat.

LUNA-M (FROG-7)

Divizní raketový systém 9K52 LUNA-M (FROG-7) byl vyvinut počátkem 60. let jako taktická jaderná zbraň. Poprvé byl použit v roce 1965. V původní ruské armádě byl v 80. letech částečně nahrazen raketovým systémem 9K79 TOČKA (SS-21 SCARAB). Mohutný vzrůst vývozu systému se odrazilo v jeho hojném použití v mnoha ozbrojených konfliktech spolu s větším systémem SCUD. FROG-7 byl využíván v arabsko-izraelské válce v roce 1973, v Jemenu, v irácko-íránské válce v letech 1980-88, v irácké válce v roce 1991. Využíván je (nebo alespoň do dubna 1999 byl využíván) i nyní v Bosně. Základním článkem systému 9K52 LUNA-M je mobilní odpalovací zařízení 9M21, které je v operačním použití dodnes. Používá standardní neřízené rakety 9M21F o hmotnosti 2500 kg a délce 8,95 až 9,4 m s vysoce explozivní bojovou hlavicí. Maximální kruhová odchylka rakety na maximálním dosahu 65 km činí 500 až 700 metrů, někdy je dálková přesnost uváděna 2,8 km a směrová 1,8 km. Verze rakety 9M21E může nést víceúčelovou submunici různého provedení. Provedení verze 9N32M není známo, ale verze 9M21B může být vybavena jednou ze tří typů taktických jaderných hlavic AA-22, AA-38 nebo AA-52 o síle 3 až 20 kT. Zavedena byla rovněž verze rakety 9M21CH s chemickou hlavicí o hmotnosti 436 kg s 216 kg látky VX.

Palebná baterie má mobilní velitelské stanoviště, meteorologickou sekci, plánovací sekci a dvě sekce odpalovacích zařízení 9P113M (automobil ZIL-135LM). Mobilní velitelské stanoviště palebné baterie 9S445M je umístěno v automobilu GAZ-66 s nástavbou, obsahující počítač řízení palby 9V57M-1 nebo VM-3M1. Meteorologická sekce provozuje radiolokátory a zpracovává meteorologickou situaci pro potřeby korekcí prvků palby. Úkolem plánovací sekce je volba palebného postavení a stanovení všech operačních a provozních nařízení. Palebné postavení je obvykle zřizováno asi 20 až 25 km od předního okraje. Rádiové spojení v rámci baterie je zabezpečováno rádiovými stanicemi R-123, R-104UM, R-108 a dvěma telefonními soupravami TA-57. K meteorologickému průzkumu jsou využívány meteorologické radiolokátory MALACHIT (pracovní kmitočet 1700 MHz, dosah 25 km) nebo RMS-1 (END TRAY) pro měření směru a rychlosti větru v přízemní a malé výšce. Oba typy radiolokátorů pracují na kmitočtu 1700 MHz. Radiolokátor na přívěsu je tažen automobilem GAZ-66. Doba potřebná pro přípravu systému k palbě od příjezdu do palebného postavení, vztyčení rakety, testování, odpálení, svinutí a přemístění do přípravného postavení se pohybuje od 15 do 30 minut. Nabití odpalovacího zařízení další raketou trvá asi 1 hodinu. Obsluhu odpalovacího zařízení zabezpečují 4 osoby. Přepravu raket zabezpečují transportní vozidla 9T26 (automobil ZIL-135LM). Raketové systémy LUNA-M byly od 70. let vyvezeny do Afghánistánu, Alžíru, Egyptu, Iráku, Kuvajtu, Jižní Koreje, Libye, Sýrie, Jemenu, na Kubu a dalších států.

SS-25 TOPOL

Strategická mobilní raketa SS-25 TOPOL svým provedením, možnostmi a použitými technologiemi patří do kategorie zbraní pro 21. století. V zemích NATO je známa jako SS-25 SICKLE (POPLAR TREE). Vývoj rakety byl zahájen v Rusku v roce 1976 s využitím poznatků předchozího typu SS-16 SINNER (RT-21). V roce 1985 byly provedeny úspěšné střelecké zkoušky. Od roku 1994 má ruská armáda v operačním použití 54 mobilních odpalovacích zařízení, organizačně začleněných v 6 plucích. Další výroba však byla z důvodů omezení finančních výdajů zrušena.

SS-25 TOPOL je třístupňová lehká mezikontinentální raketa na tuhé pohonné hmoty. Standardní verze s dosahem 10 500 km je vybavena jednoduchou jadernou hlavicí o mohutnosti 550 kT, která má pravděpodobnou kruhovou odchylku v cíli 600 m. Novější verze (15Ž62/RT-2PM), která nebyla sériově vyráběna, údajně může být vybavena čtyřnásobnou manévrující bojovou hlavicí. Raketa je dlouhá 18,5 m (délka kontejneru 22,3 m), průměry těl jednotlivých stupňů jsou 1,8/1,55/1,34 m a celková hmotnost při odpálení 45 100 kg. SS-25 TOPOL má mnoho shodných rysů se současně vyráběným typem SS-20 PIONER, zejména v jejich prvním stupni. Raketa je odpalována z velikého mobilního odpalovacího zařízení na podvozku sedminápravového automobilu MAZ 547V 14 x 14 (stejný typ vozidla pro SS-16 a SS-20). V porovnání s nimi je ale delší, širší a má jednu další nápravu. Ve výzbroji raketových vojsk nahradilo zastaralý systém SS-13 SAVAGE (RS-12M).

Vozidlo odpalovacího zařízení je vybaveno inerciálním navigačním zařízením pro zcela samostatnou činnost. Je předpokladem pro vysokou mobilnost a operativnost pro odpálení rakety na předprogramovaný cíl. Rakety jsou uchovávány ve speciálních hangárech s odklopnou střechou, které umožňují odpálení bez výjezdu do předurčeného palebného postavení. Raketa využívá tzv. "studenou technologii startu" s plynovým generátorem, který je součástí odpalovacího kanistru. Kanistr o délce 2 m je ovládán hydraulicky a v poloze před odpálením je opatřen dvojicí podpěr pro zvýšení stability v terénu. V polních podmínkách je SS-25 TOPOL zabezpečován komplexem několika dalších vozidel, nazývaným AO-543.1. Mobilní ústředna řízení palby zajišťuje řízení bojové činnosti mimo raketovou základnu. Dalšími speciálními doprovodnými vozidly jsou zabezpečovací, testovací, průzkumné, ubytovací, kuchyně apod. Důležitými prvky jsou vozidlo radiolokačního meteorologického průzkumu a vozidlo plánování úderu. Obsluha je odhadována na 24 osob. Ochrana raketového systému zejména během přepravy po komunikaci je zabezpečována několika lehkými bojovými vozidly pěchoty typu BTR-60, BTR-70 a MT-LB.

Na základě ustanovení smlouvy START byl v roce 1980 zahájen vývoj modernizované verze rakety TOPOL-M (mobilní verze RS-12M1, stacionární verze pro silo RS-12M2). Raketa o vyšší hmotnosti 47 200 kg je přesnější, její pravděpodobná kruhová odchylka je 350 m. Dne 20. prosince 1994 bylo uskutečněno její první odpálení. Do operačního použití byla zavedena v roce 1996. V ruské armádě je plánováno použití celkem 700 až 800 raket TOPOL-M (verze M1 a M2 ve stejném poměru). Technická životnost rakety TOPOL je 10 let, modernizované verze TOPOL-M 15 let.

Balistické rakety v Perském zálivu

Často diskutovanou a zpochybňovanou je účinnost protiletadlových raketových systémů proti balistickým ŘS, jako např. systému PATRIOT ve válce v Perském zálivu. Faktem je, že systém PATRIOT byl vyvinut a je určen k plnění zcela jiných úkolů - ničení vzdušných cílů o rychlosti do M3 v malých až velkých výškách, tj. do 30 000 metrů v dosahu hlavního prvku průzkumu a navedení, víceúčelového radiolokátoru AN/MPQ-53. Balistická ŘS je však jiný druh cíle, který se projevuje zcela odlišným způsobem. Po rychlém prostupu atmosférou ve své sestupné konečné fázi letu dopadá do prostoru cíle vysokou rychlostí (řádově M6 až M8) obvykle pod úhlem 60 až 85°. Zorné pole radiolokátoru o úhlu do 45° je soustředěno do strany, tj. do prostoru, kde se předpokládá vedení bojové činnosti proti letounům, vrtulníkům apod. Balistické ŘS se však přibližují shora, tzn. ze směru, který je pro běžné radiolokátory tzv. "hluchým prostorem" a jsou tedy téměř nezjistitelné. Dalším problémem jsou omezené manévrovací schopnosti PLŘS a rychlost přenosu dat pro navedení. Nelze tedy tvrdit, že systémy PATRIOT verze PAC-1 a některé zdokonalené PAC-2 byly proti ŘS SCUD málo účinné. Tyto klasické protiletadlové systémy plnily úkoly nad rámec svých technických a provozních možností a přesto výborně. Z celkového počtu 34 ŘS bylo zasaženo a zničeno 32, přičemž zbylé 2 dopadly mimo bráněný prostor v důsledku jejich vlastní nepřesnosti.

Nebezpečí použití balistických ŘS bylo snad nejtvrdší lekcí války v Perském zálivu. Při vedení průzkumu iráckých řízených střel SCUD se projevily potíže při zjišťování polohy a ničení mobilních odpalovacích zařízení. V analýzách irácké války se uvádí, že proti celkem 88 iráckým raketám SCUD a jejich mobilním odpalovacím zařízením bylo ze strany koalice použito více než 4800 kusů zbraní a munice. Tento poměr (spíše nepoměr) jasně hovoří o velmi nízké úspěšnosti ničení raket na zemi ve fázích od přesunu, startu a za letu v počáteční fázi. Potvrdila se skutečnost, že v případě využití vhodné taktiky, zásad maskování a klamání je zjišťování i tak rozměrných zbraňových prostředků, jakými jsou rakety, velmi nesnadné. Vysoká mobilnost a krátká doba přípravy raket k odpálení ztěžovaly nebo dokonce znemožňovaly jejich ničení. Neschopnost pružného ničení OZ byla vyhodnocena jako nejzávažnější slabina této moderní války. Těžiště PRO vojsk a civilního obyvatelstva pak spočívalo převážně na obraně v konečné (sestupné) fázi letu, kterou zabezpečovaly americké systémy PATRIOT. Všichni přední světoví odborníci se shodují v tom, že PRO postavená výhradně na tomto základě může být jen dočasné a nouzové řešení. Dlouhodobé setrvání v tomto stavu je vesměs chápáno jako nerozumným hazardérstvím. Prvotní informace o odpálení iráckých balistických ŘS získávaly obsluhy systémů PATRIOT od družicového výstražného systému IMEWS. Družice zachycovaly ŘS krátce po jejich odpálení ve výšce 15 až 18 km. Získané informace byly v reálném čase přenášeny prostřednictvím pozemních středisek zpracovávání informací hlavnímu velitelskému stanovišti ozbrojených sil USA v Saudské Arábii a odtud přímo řídícím ústřednám baterií PATRIOT. Řízené střely SCUD, odpálené proti Izraeli a Saúdské Arábii, upozornily rovněž na druhotný problém, a to ten, že zodolněné kryty nemohou poskytnout ochranu velkému počtu civilního obyvatelstva. Ještě nedávno se tvrdilo, že aktivní obrana proti balistickým ŘS je technicky neuskutečnitelná. To bylo dostatečným důvodem pro postoj většiny zejména menších států, že se nelze bránit proti útoku supervelmocí. S ohledem na limitující technické možnosti a minimální náklady se nabízí určité přijatelné řešení - ničení ŘS za letu na značných vzdálenostech, nejlépe krátce po jejich startu. Rychlost a věrohodnost zjištění odpálení balistické rakety protivníkem jsou spatřovány jako základní předpoklady úspěšné obrany. To však vyžaduje dokonalý průzkumný a výstražný systém značného rozsahu. Vedle speciálních družic včasné výstrahy mohou tuto roli sehrávat např. LSŘU E-3 systému AWACS, E-8 systému JSTARS, průzkumné letouny U-2R/TR-1 a další. Získané informace musí být v reálném čase využity letounovými a pozemními (lodními) zbraňovými prostředky PRO. Je nereálné, aby je malý stát vlastnil a z toho vyplývá objektivní nutnost kolektivní protiraketové obrany.

Dosud byla částečnou útěchou značná nepřesnost balistických ŘS. V současnosti jsou ale rozvíjeny technologie, jež jsou schopné jejich přesnost podstatně zvýšit až na řádově jednotky metrů, tedy bohatě dostačující. Kvalitativním zlomem bylo zavedení družicových navigačních systémů (GPS, GLONASS) do operačního použití a široké možnosti vestavění miniaturních přijímačů jak do odpalovacích zařízení, tak přímo do naváděcích soustav ŘS. Podstatné je, že hrozba balistických ŘS byla včas objevena. Tento nelehký úkol není schopen samostatně a komplexně řešit žádný stát na světě, ani dvě supervelmoci - USA a bývalý SSSR, které se o to v minulosti usilovně pokoušely. S ohledem na náročnost a vysoké finanční výdaje nyní přibyl zcela nový faktor - nutnost řešení PRO, vyžadující skupinovou, či dokonce celosvětovou kolektivní účast. Vývojem prostředků PRO se v současné době oficiálně zabývá již 11 států. Soustřeďuje se do oblastí laserových a paprskových zbraní a nejrůznějších protiraketových zbraní umístěných v kosmu, na letounech a na Zemi. Výsledkem jsou např. ruské obranné systémy SH-08 GAZELLE, SH-01 GALOSH, či SH-11 GORGON, zavedené protiletadlové a protiraketové systémy SA-10, SA-12, SA-15, SA-N-6, SA-N-9, I-HAWK, PATRIOT a další.

Možnosti a výkony soudobých PLŘS již nestačí, proto musí být upraveny tak, aby byly schopné bezpečně a zcela spolehlivě zasahovat ŘS, tj. malorozměrné cíle vysoké rychlosti. Rychlosti útočící balistické ŘS a obranné ŘS se při vstřícném letu sčítají a dosahují hodnot až okolo M10. Navíc je požadován přímý tzv. kontaktní zásah cíle. Z toho vyplývá, jak citlivá a přesná musí být naváděcí soustava ŘS, jak mimořádně vysokou musí mít manévrovací schopnost. Je třeba si uvědomit, že nestačí jenom zasáhnout a zničit ŘS, ale je třeba dosáhnout toho, aby její trosky nezasáhly obydlené oblasti. Odborníci upozorňují na to, že nedostatkem soudobých PLŘS je samotný její princip explozívní fragmentované bojové části s radiolokačním přibližovacím zapalovačem, která je pro vstřícný let při tak vysoké vstřícné rychlosti příliž pomalá a tedy i málo účinná. Následkem exploze bojové části v těsné blízkosti ŘS je množství úlomků a co je podstatné, tato exploze může poškodit chemickou nebo jadernou hlavici a zhoršit následky např. rozptýlením jejího obsahu do ovzduší. Tak k základním problémům přibývá další - přesný výběr místa poškození balistické ŘS, tak aby nedošlo k druhotným následkům jejího zásahu. Zasáhnout cíl musí pokud možno vně bráněné oblasti, zvláště pokud balistická ŘS bude vybavena jadernými, biologickými nebo chemickými hlavicemi. Je víc než jasné, že tyto náročné úkoly bude schopen zabezpečovat pouze komplexní obranný systém, který bude bránit rozsáhlé území proti úderům pozemních, námořních a letounových zbraní. Současně s tím je třeba uvědomit si další vážné nebezpečí - použití ŘS s plochou dráhou letu (ŘSPDL). Tato nová kategorie zbraní je charakterizována nižšími rychlostmi letu v přízemní výšce (asi 15 až 30 m nad terénem), značným doletem až několika tisíce kilometrů a častou změnou směru letu. Vybavení naváděcích soustav terminály družicového navigačního systému GPS/GLONASS jim umožňuje dosáhnout mimořádné přesnosti řádově jednotek metrů. Dnes již není žádným tajemstvím, že americké ŘSPDL typu TOMAHAWK zasahovaly např. vybrané vojenské objekty a budovy v Bagdádu. S ohledem na možnosti soudobých průzkumných prostředků je zjišťování ŘSPDL a jejich ničení velice nesnadné. Problémem stále zůstává najít a navrhnout optimální řešení komplexního obranného systému. Tyto skutečnosti vedly k přehodnocení podstaty a rozsahu PRO i vojenského rozpočtu USA. Výsledkem je jednoznačná podpora nosných vývojových programů Kongresem a převedení finančních prostředků z jiných oblastí rozvoje vojenské techniky na položky systému PRO. Současný stav v celosvětovém měřítku je nutné chápat pouze jako prozatímní a dočasný. Vzpomeňme například vzájemnou konfrontaci raket Pákistánu a Indie v létě roku 1999. K hlavním kvalitativním změnám ve vyzbrojování však dojde po roce 2000. Předmětem vývoje jsou různé laserové (pozemní, letecké a kosmické) zbraňové systémy (Francie, Německo, USA a vysokorychlostní dělo (USA).

Obrazová příloha:

Zdroje a obrázky: Jane’s Armour and Artillery, Defence Systems Daily, U.S.Navy, odborný vojenský tisk.