„Alfa One, Delta Four, over“
Jméno malé osady Sekirača s převážně srbským obyvatelstvem vysoko v horách na kosovské hranici zná každý voják českého kontingentu. Právě její okolí je dnešním cílem jedné z hlídek českých vojáků v silách KFOR.
Velitel hlídky podpraporčík Jiří Karlovský na operačním oddělení vyzvedává instrukce a také poslední informace o situaci v prostoru i o možných rizikových místech. Těmi jsou například úseky, kde se doposud nachází nevybuchlá munice, nové překážky na nezpevněných cestách, nebo i místa výskytu zdivočelých psů. Osada Sekirača leží v těsné blízkosti administrativní hranice se Srbskem a Černou Horou. Také proto je na místě zvýšená opatrnost.
Velitel seznamuje vojáky s úkolem, provádí kontrolu munice, zbraní a osobního vybavení. Před námi je přibližně čtyřhodinová hlídka. Z větší části půjde o „car patrol“, zbývající část plánované trasy překonáme pěšky. Trasa vede stále více do kopců a řidič má čím dál větší problémy zaváté a namrzlé cesty plní výmolů překonávat. Asi po tři čtvrtě hodině je první zastávka. Z ničeho nic se kolem auta seběhne hlouček malých chlapců, kteří nadšeně mávají, natahují ruce a pokřikují. „Vědí, že se dříve či později objevíme. Snažíme se pro ně vždy něco malého mít,“ říká jeden voják z hlídky a vytahuje z baťohu malého plyšáka. Děti se smějí a natahují ruce, dokud nezískají ještě alespoň pytlík bonbónů. „Kdyby tady ty děti nestály, víme, že něco není v pořádku“, dodává podpraporčík Jiří Karlovský.
Terén je čím dál obtížnější a také sněhu valem přibývá. Několikrát už to vypadá, že auto strmý kopec nepřekoná, ale řidič ví co dělat. Během jeho manévrů se velitel hlídky opakovaně spojuje rádiem se základnou. „Alfa One, Delta Four, over“, vysílání i příjem jsou naprosto zřetelné. Úkolem velitele je průběžné předávání výsledků pozorování. Voják stálé operační služby, ve správné vojenské mluvě „watchkeeper“, na velitelském stanovišti přebírá kódované informace o průběhu patroly i souřadnice místa, kde se hlídka právě nachází. Ta mu hlásí každý nestandardní pohyb, či nález. Každou stopu, nebo i její náznak, vojáci na místě dokumentují. Fotoaparát je samozřejmostí.
Další zastávka je na vrcholku jednoho z kopců u nevzhledné chatrče ze dřeva a bláta. Člověk by nevěřil, že tam skutečně někdo žije. „Bydlí tady stará paní, u které se příležitostně zastavujeme. Přivezeme třeba léky, které potřebuje. Zítra za ní na kontrolu přijede i náš doktor“, vysvětluje krátkou zastávku jeden z vojáků. Vše je zde v pořádku.
Pokračujeme směrem k vrcholku jednoho z nejvyšších kopců v okolí. Náhle se ve sněhu objevují stopy krve. Vojáci stopy vyhodnocují. Malé a roztroušené krevní skvrny se brzy ztrácejí v blízkém neprostupném porostu. Vypadá to na zdivočelého psa. Cesta končí a dále je možné postupovat jen pěšky. V hlubokém sněhu je to dost obtížné. Na vrcholu je bývalé stálé pozorovatelské stanoviště „Oko“. Místo je to k pozorování vskutku skvělé. Je z něj výhled na obě strany hranice. Ještě poslední kontrola prostoru a také nezbytné hlášení.
Při cestě zpět projíždíme několika vesničkami. Obyvatelé mávají a někteří dokonce salutují. Lidé dobře vědí, co pro ně přítomnost jednotek KFOR znamená. „Tohle byla ta snadnější patrola. Na jiné vyrážíme pouze pěšky. Pak musíme použít třeba i sněžnice. Minulý týden dokonce patrola vyrazila na lyžích. Terén byl jinak naprosto neprůchodný. Pokaždé si ale znovu uvědomujeme, jaká je tu bída, jak křehká je bezpečnostní situace a jak potřebná je naše pomoc,“ zakončuje velitel hlídky.
