Spojovací uzel Grbeš
Jeden ze spojovacích uzlů českého kontingentu je na hoře Grbeš. „Využíváme ho především jako převaděč pro přenos rádiového signálu“, vysvětluje náčelník skupiny zabezpečení velení nadporučík Ivan Tatár. Leží ve výšce 1200 m nad mořem. Osádku tvoří celkem osm vojáků. Část jsou spojaři a ostatní mají na starosti ostrahu této malé základny.
Na základně Šajkovac vrcholí přípravy na odjezd nové směny. Vojáci nakládají potraviny a další materiál na celý týden. Venku je počasí, že by ani psa nevyhnal. „Zase padá sníh a mrzne, jako minule“, říká rotmistr Radek Stránský, který jede na Grbeš již podruhé. Většina nové osádky se na týdenní službu na odloučeném pracovišti těší.
Někteří kolegové se mi posmívají, že až na Grbeš stejně nevyjedeme. „Nemějte strach, to zvládneme. Zatím jsem tam vždy vyjel“, uklidňuje mě řidič osmikolové Tatry rotmistr Oldřich Otava. Probíhá poslední kontrola. Ještě nabít zbraně a vyrážíme ze základny.
Na korbě nákladní Tatry vezeme materiál, v kabině jsou kromě řidiče i někteří příslušníci ostrahy. V terénním UAZu cestují ostatní. Silnice je sice protažená, ale rychle se na ní tvoří sněhové jazyky. Jedeme opatrně. Míjíme památník na Kosově Poli a povídáme si o této slavné bitvě. Za Prištinou odbočujeme směrem na Gračanici. Po další půl hodině jízdy zatočíme do hor. Sněhu přibývá, cesta je naštěstí protažená. Tatra drží jako přibitá, stejně jako UAZ. Přijíždíme do horského sedla v nadmořské výšce okolo jedenácti set metrů. „Tady nasadíme sněhové řetězy. Před námi je nejhorší úsek“, říká rotmistr Otava a zastavuje. Nechce nic riskovat. Vylézáme z aut. Venku fičí ledový nárazový vítr. Sněhové vločky píchají do obličeje jako jehličky. Vojáci rychle nasazují řetězy na kola. Někteří stačí ještě rychle vykouřit cigaretu.
Před námi jsou poslední tři kilometry. Řidiči jedou v hlubokém sněhu opatrně. Tatra jako první proráží sněhem cestu. Před sebou vidíme prudkou zatáčku. Jedeme pomalu, protože pod námi je hluboký sráz. Za chvíli pravé straně již vidíme vrchol Grbeše. Najednou se proti nám vyřítí místní náklaďák, který pluhem prohrnuje cestu. Zastavujeme. Řidič náklaďáku se nás pokouší objet. Cesta je však úzká. Musí couvat téměř kilometr až k odbočce na vrchol Grbeše. Rukou mu poděkujeme a odbočíme k cíli naší cesty. Před námi je posledních několik set metrů. Tatra si hravě poradí s navátými sněhovými dunami. Po více než dvou hodinách jízdy jsme na místě.
Uvnitř malé základny nás vítá velitelka spojovacího uzlu podpraporčice Martina Pleslová. „Obsluhu tady střídáme jednou týdně“, vysvětluje velitelka. Ona zde zůstává s novou směnou ještě jeden týden. Nevadí jí to.
Vojáci přenáší potraviny do chladícího kontejneru. Ostatní materiál putuje do skladu. Předání je dnes jednodušší, protože velitelka zůstává. Zkontroluje nové vojáky a už rozepisuje nový harmonogram služeb. Vojáci si postupně předávají jednotlivá pracoviště. Až potom je čas na oběd. Odjíždějící naložili své batohy na Tatru, rozloučili se a vyrazili zpátky na mateřskou základnu Šajkovac. Dolů to už půjde lépe, ale opatrnosti není nikdy dost.
Potkáváme švédské vojáky jak se dvěma pluhy prohrnují cestu. Tentokrát si procvičili couvání zase čeští řidiči. O půl páté večer přijíždíme na Šajkovac. Je čas uklidit si věci, zajít na večeři a dát si teplou sprchu. Další den je za námi.
