I kaplan je vojákem
Co obnáší duchovní služba v misi? Především by měla poskytovat duchovní - tedy především náboženský - servis vojákům. Co to znamená? V praxi by se mělo jednat o zprostředkování, respektive nepřerušení náboženských potřeb věřících. Jaký je zájem o tyto služby? Je známé, že v tradici našeho národa a v armádě obvzlášť došlo k významnému přerušení těchto potřeb, stali jsme se většinou nenáboženskými. Víra se přesunula do oblasti spíše intimní, tradice jako taková je odsunuta. Lidé nechtějí tvořit společenství víry, ta se stala otázkou soukromou a podle toho vypadá i praxe. Návštěva bohoslužebných rituálů se stala výjimkou.
Narůstá však potřeba osobních rozhovorů a znovuvytváření si vlastního náboženského obrazu. To mimo jiné znamená, že vojáci v misi se nechtějí účastnit bohoslužeb a tak se vystavovat případné konfrontaci s náboženskou vírou jako institucí. A tak se stává, že úloha duchovního v armádě je postavena především na komunikaci s jednotlivci. Na soukromých rozhovorech o víře, o životě a jeho hodnotách, o lidských potřebách a podobně.
Často, prakticky denně, se setkávám s otázkou významu duchovní služby v armádě, jak ze strany vojáků, tak i ze strany své. Odpověď není vůbec jednoduchá. V porovnání s činností vojenských kaplanů jiných armád, kde jejich postavení je mnohem jasnější, je naše místo výrazně složitější. Co kaplan, to jiný způsob práce – protože vlastně každý si musí najít a vytvořit to své místo „v tvaru“, a to není snadné. Také velitelé často přesně neví, jak s kaplanem spolupracovat a co od něj mohou očekávat. Vojáci zase někdy neví, jak se k duchovnímu mají chovat. Mají vnitřní rozpor, zda je více vojákem nebo farářem.
Velkým problémem v tomto směru je i hodnostní označení. Správně by měl být kaplan pouze kaplanem, jako je tomu u Irů, nebo Finů. Kaplan pak může s každým komunikovat na jeho úrovni bez vojenského hierarchického zatížení. Kaplan přece není zařazen do žádného karierního postupu, ani velitelských funkcí, ale má být pro všechny, což hodnostní označení znemožňuje. Navíc je logicky podivné, když potkáme kaplana plukovníka a jiného v naprosto stejné funkci v hodnosti poručíka.
Jaký je tedy život kaplana v misi? Je připraven k osobním rozhovorům, které probíhají na přátelské úrovni v podstatě od rána do noci. Snaží se být naslouchajícím a oporou v těžkých, ale i radostných chvílích vojáků. To je asi to nejdůležitější. Z ryze náboženských záležitostí, je to u mnohých otázka po křtu, popřípadě jiných svátostných úkonech.
Armáda je organickým celkem, kde každý má své nezastupitelné místo. Stejně tak je tomu i s duchovním. Také já, stejně jako všichni vojáci kontingentu, se každý den snažím, abych obstál před ostatními i před sebou samým a když promluvím jako duchovní, také před Bohem. Snažím se, společně s ostatními, abychom splnili, co se od nás očekává a v pořádku se vrátili domů.
por. Petr Němec
