Hudební slavnosti
Liberec
V Liberci jako první stálé vojsko (od roku 1867) působil 4. prapor polních myslivců. V letech 1891 - 1893 zde byla vybudována tzv. dolní a v letech 1911 - 1912 horní kasárna. Se vznikem Československé republiky 94. pěší a 44. maďarský pěší pluk nahradily naše domobranecké prapory. Po skončení 2. světové války zde byly dislokovány dva pěší pluky. Přelomovými se pak stal rok 1951, kdy sem byla umístěna (do roku 1960) 24. raketometná brigáda, rok 1952, kdy přicházejí chemici 105. ohňometného praporu, a rok 1958, kdy je prapor reorganizován na 105. prapor chemické ochrany. V roce 1989 byla zřízena 1. brigáda chemické ochrany, jejíž vojáci se zúčastnili operace Pouštní bouře a svými úspěchy na mezinárodním poli založili tradici světoznámosti. Liberečtí chemici sehráli klíčovou úlohu i při výstavbě prvního mnohonárodního praporu chemické ochrany NATO působícího v silách NRF. V současnosti v posádce sídlí velitelství brigády chemické a biologické ochrany se svými podřízenými prapory.
Úspěšné tažení turné Koncertu pro hrdiny pokračuje
V severočeském Liberci zaznamenala hudební slavnost, po Vyškovu a Brně, další ovace. Na náměstí Dr. Edvarda Beneše se na koncert přišlo, navzdory chladnému počasí, podívat na tři tisíce diváků všech generací. Program tentokrát uváděl Pavel Kříž s Pavlem Vítkem a jeden z největších potlesků obdržela Leona Machálková, kterou dokonce studenti architektury vítali transparentem. Leona v kostýmu ve válečném Německu zakázané Marlene Dietrichové zazpívala Summertime George Gershwinna.
Koncert však přinesl i nečekané napětí, když se Tomáš Savka zdržel na dálnici z Prahy a do Liberce doslova přiběhl přímo na jeviště. Přesto jej obecenstvo uvítalo velkým aplausem. Své publikum měl v Liberci také sólista Státní opery Praha Jurij Kruglov, jehož verzi slavné Kaťuši si zanotovalo celé náměstí. Večer, kterého se zúčastnili váleční veteráni, velitel vojenské posádky plukovník Josef Kulovaný a primátor města Liberec Jiří Kittner, patřil zatím k nejvíce navštívenému v rámci turné.
Mnoho diváků, kromě uměleckého zážitku, bude mít na tento večer památku i v podobě vojenských maskovacích trik a klobouků, které jim věnovaly Ministerstvo obrany a Armáda České republiky.
Rozhovor se Zdeňkem Nerudou, válečným veteránem…
Zavzpomínejte, prosím, na oslavy konce 2. světové války, kde a jak jste slavili?
Konec války v Evropě mě zastihl v Anglii, v našem výcvikovém táboře Royal Air Force v Cosfordu, poblíž města Walkerhampton. A oslava byla v Londýně a byla opravdu velmi oslavná. Do hlavního města se snad sjela celá Anglie. A i když válka ještě neskončila, třeba na Dálném východě probíhaly boje v neztenčené míře, v Londýně se slavilo několik dní. Lidé se smáli, objímali, líbali, bylo to zkrátka překrásné a nikdy na to nezapomenu. Dokončoval jsem výcvik navigátora, a tak domů do republiky jsem se dostal až 17. srpna 1945.
Vzpomínáte si ještě i na písničky, které jste v té době nejvíce zpívali?
No hlavně „Škoda lásky“. Ta se zpívala všude. Oni si ji Američané a Britové přivlastnili. Ani nevěděli, že je česká. A na tu naši melodii zpívali „Vyvalte sudy“. A my jsme se zase od nich naučili „Dlouhá cesta je k Tiperrery“.
Jaký byl Váš život po válce, pokud se Vám o tom chce mluvit…
Samozřejmě jsem si představoval, že budeme pokračovat v demokratické cestě předválečné republiky a já se prostě snažil po pěti letech nošení uniformy nějakým způsobem získat možnost demobilizovat. Musel jsem ale jít do pohraničí jako odborník na pohraniční průmysl, jinak by mě z armády nepustili, už i proto, že jsem měl výcvik navigátora. Generál Jaroušek (velitel zahraniční letecké armády) chtěl – a byla to armádní zásada - abychom byli k dispozici Československé armádě. Ale já jsem přesto to povolení získal, díky otci, který byl před válkou zaměstnán v Jablonci, jako státní zaměstnanec pošty. Našel jsem si pak místo u exportní firmy na výrobu bižuterie. Pracoval jsem i jako správce mlýna, později jako účetní v mlékárně.
Ale nakonec jste se stal psancem režimu…
U komunistů byli všichni ti, kteří bojovali na západních frontách, považováni za nepřátelské agenty. Byl jsem vyslýchán „estébáky a prakticky hlídán na každém kroku. Naštěstí jsem „neochutnal“ kriminál jako mnozí příslušníci západních armád. A to snad jen proto, že jsem byl v pohraničí, tam to přece jen nebylo tak drastické jako v Praze nebo ve vnitrozemí. A tak jsem pracoval v průmyslu, z důvodu politické nespolehlivosti, jak tomu říkali komunisté. Nesměl jsem pracovat v administrativě. Nemohl jsem vyjet ani do Jugoslávie, ačkoli to byla jediná země, kam se mohlo cestovat. Odebrali mi pas, ohrozil bych prý zájmy československého státu.
A po sametové revoluci…
S generálem Mrázkem jsme založili občanské fórum a doslova vystrnadili vedoucí činitele Českého svazu protifašistických bojovníků. Ujali jsme se řízení této organizace, která sdružuje účastníky odboje proti fašismu a svaz se přejmenoval na Český svaz bojovníků za svobodu. Od té doby zastávám funkci tajemníka okresního výboru Českého svazu bojovníků za svobodu. A asi mi je to souzeno až do smrti. Jen bych chtěl ještě podotknout, že v roce 1989 nás bylo 451 členů, k dnešnímu dni je nás osm.
Autor: Mira Třebická, tisková a informační služba MO