Hudební slavnosti

Vyškov

Vznik vojenské posádky ve Vyškově spadá do meziválečného období. První vojáci přišli do nově vystavěných kasáren za Olomouckou ulicí v roce 1936. V následujícím roce do vojenského areálu bylo přemístěno učiliště útočné vazby z Milovic. Další pokračování tradice vojenského vzdělávání ve Vyškově je spojeno s dvouletou důstojnickou školou tankového vojska (1947 - 1958). Školním rokem 1958 - 1959 zahájilo svou činnost Vojenské učiliště kapitána Otakara Jaroše. V šedesátých letech bylo učiliště včleněno do Velitelsko - organizátorské fakulty Vojenské akademie A. Zápotockého Brno. Následné propojení velitelství fakulty s vojenským výcvikovým prostorem Dědice urychlilo vznik Vysoké vojenské školy pozemního vojska (1972 - 2004). Nejvýznamnějším vojenským subjektem sídlícím ve Vyškově je ředitelství výcviku a doktrín, které vzniklo k 1. 12. 2003. V jeho podřízenosti zde působí Vojenská akademie, Institut jazykové přípravy apod.

Koncert pro hrdiny měl premiéru

Hudební slavnost, ve které vystoupil mimo jiné člen Národního divadla Josef Vinklář nebo zpěvačka Marie Rottrová, navštívilo podle odhadu starosty města Vyškov pana Petra Hájka přes dva tisíce občanů. V publiku nechyběli ani čeští veteráni, kterým byl program s podtitulem „Tak jsme si zpívali za války“, věnován.

Obecenstvo několikrát zpívalo společně s účinkujícími, zejména ve chvíli, kdy Josef Vinklář připomněl osud Karla Hašlera ve skladbě Ta naše písnička česká, anebo při státní hymně, kterou zazpíval Jiří Korn a 4T. Všichni účinkující zpívali swing, jazz a písně z válečné a předválečné doby v dobových kostýmech za doprovodu Ústřední hudby Armády České republiky, kterou řídil její šéfdirigent plukovník Viliam Béreš.

Vystoupení Sester Havelkových nebo Tomáše Savky doplňovaly navíc projekce dobových fotografií. Občany Vyškova pozdravil z pódia brigádní generál Jiří Halaška z vojenské posádky Vyškov.

Koncert pro hrdiny si přijel poslechnout i náčelník Generálního štábu Armády České republiky generálporučík Pavel Štefka.

Podle ohlasů diváků se koncert opravdu vydařil.

 

Rozhovor s plukovníkem Karlem Slaninou...

S plukovníkem Slaninou jsem měla domluvenu schůzku 26. dubna ve 12.00 hodin na Městském úřadě ve Slavkově. A protože jsem přijela o hodinu dříve, mohla jsem se zúčastnit i vzpomínkového dopoledne v místním kině. Plukovník Karel Slanina vyprávěl žákům základní školy. Vyprávěl emotivně, se zaujetím. Nadchl nejen mě, ale i mladou generaci. Když vyprávěl, bylo v kině naprosté ticho. Jsem přesvědčena o tom, že si studenti odnesli plukovníkovy vzpomínky v sobě a že nezapomenou...

Mohu se Vás zeptat, pane plukovníku, kde a jak jste strávil konec války?

Naše partyzánská skupina šla naproti oddílu, který byl dislokován ve Veverské Bítýšce, kde také byl štáb. Chtěli jsme se přesvědčit, zda je pravda - co jsme se zatím jen doslechli - a sice, že už je konec války. Po cestě se válela spoustu zbraní, které odhazovali ustupující němečtí vojáci a pochopitelně jsme si nějaké vzali. Jenže jsme narazili na početnou a po zuby ozbrojenou jednotku wermachtu, která se snažila dostat co nejrychleji do zajetí k Američanům. Naštěstí jeden z našich uměl dobře německy a vysvětloval jim, že zbraně neseme odevzdat a granáty máme na lov ryb. Němci tomu moc nevěřili a divili se, že by v tak malé říčce - podél které jsme šli - byly ryby, ale když opravdu po výbuchu jich několik vyplavalo, začali křičet "fische, fische", snažili se je vylovit, no a v tom zmatku se nám podařilo utéci.

Které jednotky spojenců Vás osvobozovaly?

Tady operovali vojáci, kteří patřili k druhému ukrajinskému frontu maršála Malinovského.

Zajímalo by mě, jaké písničky jste si tenkrát při oslavách osvobození zpívali. Vzpomínáte si na nějakou?

No paní... Je to už dlouho. Počkejte. No hlavně takovou tu partyzánskou. "Když partyzán jde spát...". Ne, dál už si nevzpomenu, nezlobte se.

A co třeba Kaťušu nebo Škoda lásky...

No jo, Kaťuša se hodně zpívala. Ale Škoda lásky, ta ne. I když naše partyzánská skupina R3 byla řízena z Londýna a dalo by se říci, že naši velitelé byli spíš západního smýšlení.

A jak bylo po válce. Jaký byl Váš život? Co jste dělal?

Pak jsem ještě bojoval proti Banderovcům. Byl jsem vyučený automechanik, ale přesvědčili mě, že když mám ty partyzánské zkušenosti, abych nastoupil na vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. Umožnili mi udělat maturitu a pak tu akademii. Když jsem absolvoval, tak jsem sloužil v několika vojenských útvarech, ale především jsem učil na vojenských školách konstrukci automobilů a tak. Pak mě zčásti přeškolili na tankistu a na konci roku šedesát osm jsem vyučoval na Vysoké vojenské škole ve Vyškově. Ale protože jsem nesouhlasil se vstupem vojsk, byl jsem v sedmdesátém roce z armády propuštěn. A po dvaceti letech jsem byl plně rehabilitován. No a to je všechno. Byl jsem ještě mimořádně povýšen na plukovníka, ale po těch ztracených letech už nešlo se do armády vrátit.

Letos už je to šedesát let, co skončily vojenské operace v Evropě. Jak se díváte na dnešní oslavy?

To víte. Šedesát let, to je kulaté výročí. To se musí oslavit. Já se jenom bojím, že teď už to bude pomalu končit. Nebudou pamětníci. Podívejte, já jsem už jeden z mála, který ještě chodí na besedy. Nás už mnoho nezbývá. Já si myslím, že se něco zameškalo. Na školách a tak. Málo se o tom všem mluvilo a besedovalo. A pomalu se zapomíná.

Mám pocit, že Ti mladí, kteří přišli za Vámi do kina, nezapomenou...

Taky jsem měl ten pocit, jsem rád, že i Vy si to myslíte. Snad nezapomenou, zaujal jsem je, že?

Když říkáte zameškalo, neplánujete třeba o tom všem, co jste za války a po válce zažil, napsat knihu?

Ale my už jsme napsali takovou publikaci, ve které popisujeme, co všechno se odehrávalo na Vyškovsku během války. Celé to dával dohromady jeden plukovník. On není členem naší organizace, ale o všechno se moc zajímá. No a my všichni, kteří jsme se toho zúčastnili jsme to celé popsali. Sehnali jsem sponzory, to víte, stálo to přes šedesát tisíc, a jsme rádi, že tato publikace vyšla. Podívejte se, já Vám jednu věnuji, ať máte také na letošní oslavy památku. (Pan plukovník mi věnoval vzpomínkovou knihu Od okupace k vítězství, Vyškovsko 1939 - 1945 - pozn. autora).

Poděkovala jsem panu plukovníkovi za dárek, udělala pár fotografií a zeptala se na řadu stužek, které svítily na plukovníkově uniformě. Dostal je za navázání spolupráce mezi Českým a Slovenským svazem protifašistických bojovníků, pamětní medaile za spolupráci s Vojenskou akademií Vyškov, za chrabrost, za odvahu, za vítězství nad fašizmem... Pak už zbyl čas jen na přání - nashledanou pane plukovníku, přeji hodně zdraví a ať Vám letošní oslavy osvobození přinášejí spoustu radosti.

 

Autor: Mira Třebická, tisková a informační služba MO